Nepřijatelná

17.

Ležela jsem v nemocniční posteli a jen tupě zírala do protější zdi. K ničemu jsem se neměla.
Chris s Abigail už dávno odešli a já ihned po jejich odchodu otevřela půjčenou knihu a pustila se do čtení. Jenomže mě po čtyřech hodinách čtení v kuse začala bolet hlava, a tak jsem knihu musela odložit.
Už mě nebavilo jen ležet v posteli. Chtěla jsem se jít projít. Kamkoliv. Jen prostě vylézt po tolika hodinách z postele.
Natáhla jsem ruku a zazvonila na sestru. Během několika vteřin se otevřely dveře a dovnitř vešla ta stejná zdravotní sestra, která tu byla dopoledne i s doktorem.
„Mohla bych se jít projít?" zeptala jsem se jí ihned.
Nesouhlasně se podívala na okno, za kterým dešťové kapky hlasitě narážely do okenních tabulek.
„Myslím...jen po nemocnici," upřesnila jsem jí.
„Jistě. Když půjdeš z tohoto pokoje doleva a dojdeš až na konec chodby, uvidíš prosklené dveře. Tam je společenská místnost, tak se tam můžeš i s někým seznámit," řekla a pak odešla.
Zřejmě toho měla už po krk. Dopoledne byla mnohem pozitivněji naladěná.
Ale to mě opravdu viděla jako někoho, kdo má potřebu se seznamovat kamkoliv přijde? No, projdu se ráda. Do společenské místnosti se podívám ráda. Ale pokud tam bude až moc lidí, vrátím se zpět sem.
Vylezla jsem z postele a vypila hrníček hořkého čaje, který stál na nočním stolku. Pak jsem se vydala bosa, jen v ponožkách, z pokoje ven na chodbu, která byla prázdná. Šla jsem přesně tím směrem, který mi radila sestra, až jsem došla k proskleným dveřím. Vzala jsem za kliku a vstoupila dovnitř.
Oddychla jsem si. V jednom rohu místnosti si povídaly dvě mladé dívky v županech a uprostřed místnosti stál stůl se šesti židlemi, u kterého seděli tři chlapci a jedna dívka. Ti dva chlapci vypadali unaveně a naprosto stejně, dívka byla až příliš hubená, což mě celkem vyděsilo a poslední kluk byl celý potlučený a měl v sádře levou ruku. Strašně mi někoho připomínal.

„Ahoj!" Zamávala na mě ta příliš hubená dívka a usmála se. Její tmavě hnědé vlasy byly až  příliš zacuchané a splývaly jí až k bokům.
Nejistě jsem se vydala k nim. Měla očividně skvělou náladu, protože se usmívala a hned energeticky začala mluvit.
„Zrovna budeme hrát prší, nechceš se přidat?" zeptala se a odsunula židli vedle té její.
„Jasně," zamumlala jsem a posadila se na židli vedle ní, právě když položila na stůl balíček karet.
„Já jsem Catlyn a tohle jsou dvojčata Rob a Will. A vy jste?" představila sebe i ty dva kluky, ale potlučeného chlapce se zlomenou rukou ještě očividně neznala. Musel přijít chvíli přede mnou.
„Já jsem Leonie," odpověděla jsem jako první. Cítila jsem na sobě něčí zkoumavý pohled. Když jsem pootočila hlavu, dívala jsem se přímo do očí chlapce, který se dosud nepředstavil. Měl nakrátko zastřižené světle hnědé vlasy a světle modré oči, které se hodnou chvíli vpíjely do těch mých modrých. Zkoumavě.
„Já jsem Joel," řekl, neodvraceje svůj pohled od mé tváře.
„Ten, kterého včera napadl Kenneth Carder? Ty jsi Christopherův kámoš?" zeptala jsem se okamžitě.
Přikývl. „Přesně ten."
Pozorně jsem zkoumala jeho obličej. Nateklá tvář, monokl pod levým okem, modřiny. Můj bratr očividně dost řádil.
Náhle se ve mně zvedla obrovská vlna vzteku. Neznala jsem toho kluka, který už na první pohled vypadal sympaticky a já začala uvažovat nad tím, zda se zase v dalším člověku brzy zklamu, nebo třeba ne. Neznala jsem ho, ale Kenneth už to doopravdy přeháněl. Opravdu jsem ho nenáviděla. A stále víc a víc nechápala...
„Bezva, tak už se známe všichni," Catlyn se stále usmívala. A mně se chtělo brečet. Byla tak veselá a plná energie, ale zároveň byla dost nemocná. Nebo to byla jen obranná slupka, pod kterou se skrývalo něco, co tu dívku takhle zničilo?
„Tak jdeme hrát?" zeptala se Catlyn, znovu míchajíc balíček hracích karet. Odvrátila jsem svůj pohled od tváře toho pro mě naprosto cizího kluka. Nechápala jsem to, ale připadalo mi, že jsem se dívala do tváře někoho, koho jsem už dávno předtím znala.
Catlyn rozdala karty a začala hra. Ale ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se soustředit. Po šesti prohrách jsem poděkovala za hru a odešla zpět do pokoje.

Jakmile jsem si lehla do postele, otevřely se dveře a dovnitř vešla sestra s vozíkem, na němž leželo několik talířů s jídlem.
„Večeře," oznámila mi a položila mi do klína obložený talíř s dvěma krajíci chleby namazanými máslem a zase odešla. Když jsem talíř pokládala na noční stolek, všimla jsem si, že mám v hrníčku další čaj. Vypila jsem ho a pak zavřela oči a pokusila se usnout.

••••••

„Zlato, víš jak jsem ti říkala, že budeme mít s tátou to dvacáté výročí naší svatby?" obrátila se na mě s úsměvem mamka.
„Ano, já to tu zvládnu, neboj. Už nejsem malá," odpověděla jsem okamžitě, protože jsem věděla, co se mi chystá říct. Protože se o tom s tátou bavili tak často, že už jsem o tom dávno věděla.
„Dobře, to je dobře. Kdyby se cokoliv dělo, zavolej. Jinak zavolám já," objala mě a políbila mě na čelo. Poslední objetí. Poslední polibek. „Mám tě ráda,"
„Já tebe taky,"
Poslední věty. Poslední rozhovor. Poslední pohled. Poslední úsměv...

„Mobil," natáhl ruku směrem ke mně. Bylo to asi sedm hodin po odjezdu rodičů, když přišel domů. Vlastně se s nimi ani nerozloučil. Byl u své dívky.
„C-cože?" nechápala jsem.
„Dej mi svůj mobil."
Poznala jsem, jak moc se musel přemáhat, aby zůstal ještě alespoň chvíli klidný. Byl tak moc výbušný. V duchu jsem počítala vteřiny, kdy zařve nebo do mě strčí. Jeho obličej byl napjatý a v očích mu běhaly jiskřičky vzteku. Jeho pohled se do mě nepříjemně zavrtával a naháněl mi hrůzu. Po celé kůži mi postupně naskakovala husí kůže. Snažila jsem se v klidu zhluboka dýchat, ale já se ho už v té době bála.
Často vyprávěl o věcech, které byly k pláči, až s takovým pozitivním vzrušením, že i rodiče si často dělali starosti. Smál se cizí bolesti. Nechápala jsem, proč ho rodiče nikdy nevzali k psychologovi. Měl absolvovat svou první návštěvu již před několika lety. Měl brát nějaké léky na zvládání vzteku. Možná neviděli to, co jsem viděla já. Možná byli až příliš zahledění do své práce a sami do sebe. To už jsem se nikdy nedozvěděla.
„Proč chceš můj mobil? Máš přece svůj. Slíbila jsem, že zavolám mamce."
„Ty už jí nikdy nezavoláš. Akorát bys jí to zkazila, ty ufňukanče. Prostě mi dej svůj mobil."
Přišlo to. Jakoby se jeho oči zbarvily do ruda. Protáhl obličej a nakrčil obočí. Zrychleně dýchal. Měl vztek. Vztek, který každou vteřinou rostl víc a víc.
Rychle jsem vešla do svého pokoje a popadla ze stolu mobil. Na displeji zářila ikonka dvou zmeškaných hovorů. Mobil jsem gestem odemkla a vytočila mamčino číslo. Po druhém pípnutí hovor vytípla a zavolala zpět. Hovor jsem zvednout nestihla.
„Zkus jen ceknout a dneska se nevyspíš."  Kenneth mi vytrhl mobil z ruky a zvedl hovor sám.
„Ahoj mami," nasadil hlas vzorného a veselého syna, „Už spí... Nechtěla s vámi mluvit... Znáš ji... Puberta... Vyřídím...Ahoj."
Ukončil hovor.
„Máš zavolat zítra. Ale tohle si beru. A zařiď si to, jak chceš."
A s mým mobilem odešel z pokoje. Svůj mobil jsem pak už nikdy neviděla. Vyměnil ho za heroin. A s rodiči jsem už nikdy nemluvila. Nikdy jsem přesně nepochopila, o co mu šlo. Možná se mu jen líbilo to, že mohl někoho ovládat. Že si mohl dělat cokoliv chtěl, i když šlo o ty největší hlouposti. Vyžíval se v tom, že jsem se ho bála.

••••••
„Vůbec nic jsi nesnědla!" pokárala mě sestra hned, co se objevila u mé postele. Bylo ráno a já se tak těšila, až z toho místa konečně odejdu. Hlavou se mi neustále přehrávaly vzpomínky na to, jak jsem byla v nemocnici naposledy, když po mně Kenneth hodil tu skleničku. Nenáviděla jsem nemocnice.
„Neměla jsem hlad," odpověděla jsem.
„Lžeš," obvinila mě okamžitě.
„Nelžu," povzdechla jsem si.
„Podívej se na sebe! Jsi dost hubená, to chceš dopadnout jako anorektička?"
„Ne, prostě jsem neměla hlad," řekla jsem znovu. Přála jsem si, aby už konečně odešla a abych už konečně mohla odejít i já. Nenáviděla jsem, když jsem někomu přidělávala starosti. Kdybych viděla do budoucnosti a věděla, že se tohle druhý den stane, raději bych tu večeři snědla. Sestra byla naštvaná a křičela.
„Tak ale teď už hlad mít musíš, ne?"
„Ne."
„Dobře, budu ti muset objednat psychologa. Máme tady spoustu případů, které nechtějí jíst. Nechceme další," oznámila mi a odpochodovala z místnosti, přičemž bouchla dveřmi.
Zírala jsem na místo, ze kterého právě zmizela. Psycholog. Já přece nejsem nemocná. Doktor povídal, že trpím podváhou, ale ne nijak extrémně. Ale já to doženu. Nedržela jsem dietu schválně. Vždycky jsem normálně jedla. Žádného psychologa nepotřebuju. Chci jen domů. Chci svou rodinu...