Nepřijatelná

8.

Tuhle kapitolu věnuju s obrovským díky Adelka_2003 za její ohromující podporu :) .
Za krásné komentáře, které mi píše, hvězdičky, které mi dává ..... :3
Moc ti děkuju, Adél. ^•^

Po chvíli se Abigail vrátila ke svému pultu.
Do kavárny už nikdo nepřišel, nejspíš všechny odradil ten prudký déšť.
Svírala jsem v rukou hrnek s kávou a čas od času trochu upila. Byla výtečná.

Byl úspěch, že jsem z toho místa konečně vypadla. Nevím, jak dlouho bych to ještě vydržela.
Dva měsíce. Dva dlouhé měsíce uplynuly od doby, kdy jsem zanechala své střechy nad hlavou, pokoje a postele.
Před dvěma měsíci jsem se zkrátka rozhodla, že musím vypadnout. Nejhorší však bylo, že jsem se na svůj útěk vůbec nepřipravila.
Neměla jsem cíl, neměla jsem ani korunu v peněžence. Nic.
Kapesné jsem za posledních devět měsíců neviděla. Vím, že máme mnoho peněz. Rodiče měli. Dědictví prý připadne mě, ale až mi bude osmnáct.
Jenomže já už to se svým bratrem v jednom domě nemohla vydržet. Vydržela jsem to půl roku. A ta představa, že bych musela přetrpět další dva roky, se mi zdála odporná. Už ten půlrok na mě byl moc.
Můžu se ptát jen sama sebe, proč mi tolik ubližoval. On mi nikdy neodpověděl. Říkal mi, že jsem bezcenný občan, kterého rozhodně nemusejí zajímat odpovědi na mé otázky.
Nejspíš si připadal jako král a já jsem měla představovat nějakého chudáka v otroctví.
Nikdy jsem nechápala jeho logiku. Nikdy mě nebral jako člena rodiny? Proč?
Co jsem udělala tak špatného, že jsem mu šla na odpor? Že mě nenáviděl a nejraději by se mě zbavil?
Nic jsem nechápala. A mrzelo mě to. Moc mě to mrzelo.

Vzpomínám si na své čtrnácté narozeniny, kdy pro mě mí rodiče uspořádali oslavu na lodi. Pozvali mnoho přátel a já si pozvala svou nejlepší kamarádku Michel. Bratr nepřišel. Říkal, že rozhodně nepůjde na oslavu, která se ho vůbec netýká.
Rodiče tehdy byli zdrcení a dost se s ním pohádali. Slyšela jsem mnoho ošklivých slov a poslední věta, věta vyslovená mým bratrem, mi v hlavě zněla ještě dlouho. „Kdy už jí konečně řeknete, že k nám nepatří!?"
Když jsem se na to později ptala mamky, jen se smutně usmála a prohlásila, že Kenny byl vždycky žárlivý.
Nikdy víc se k tomu nevyjádřila. Vlastně to všichni pustili z hlavy.
Ale teď když o tom tak přemýšlím, možná mě napadá jeden důvod, proč se ke mně takhle vždycky choval. Mamka nejspíš v té žárlivosti měla pravdu.

„Dáš si ještě jednu?"

Trhla jsem sebou, když se vedle mě náhle ozvala Abigail.
Své dosavadní myšlenky jsem vrátila zpět do komůrky, kterou jsem následně zamkla.
Zamrkala jsem a podívala se na ni.
Na tváři jí stále pohrával ten upřímný úsměv, který měl i Chris.
Ve chvíli, kdy jsem otevřela pusu, abych něco řekla, znovu jsem ji zaklapla.
Proč mě tohle napadlo?
Ale opravdu. Byla to pravda. A ne jen ten úsměv. Její oči byly stejně tmavě modré jako jeho.
Vůbec jsem nechápala, kdy jsem si mohla všimnout jeho očí.
I vlasy oba měli tmavě hnědé.
I když jsem si Chrise příliš neprohlížela, musela jsem uznat, že jsou si dost podobní.

Náhle se Abigail otočila a zamířila zpět ke svému pultu.
Chtěla jsem odejít, ale nějak jsem se k odchodu neměla. Chtěla jsem zůstat, ale zároveň jsem chtěla vypadnout.
A tak jsem jen seděla a hleděla do prázdna.
A pak mi na stole přistál další hrníček s kávou. S vůní, která mě okamžitě uhodila do nosu a já se jí pořádně nadechla. Celá očarovaná jsem se k hrníčku naklonila blíž a jako naprosto omámená vdechovala tu nádhernou vůni.
Ale hrníčku jsem se ani nedotkla.
„Už takhle mi bude trvat, než to budu moct zaplatit. Nemůžu přijmout další."

Ona se ale stále usmívala a hrníček posunula blíž ke mně. „Ber to jako pozornost kavárny," řekla a odešla.

Byl tohle sen? Tak byl vážně povedený. Posledních devět měsíců mě pronásledovaly jen samé noční můry. Budila jsem se každou chvíli. Takže pokud jsem se ještě nevzbudila, byl to úspěch.