Jsem trochu nejistá. Co když budou zkoušky o sportu, nebo matematice? Ani v jednom dobrá nejsem. Nejspíše se to bude týkat našich dalších školních předmětů. Co na nás testují? Co rozhodne o mé budoucnosti. Přemítám si tak, když v tom mě přeruší mamčin hlas. Musím vyrazit, a kdo ví, co vše, se dnes stane.
Pojmenování Uncom není čistě náhodné. Náš stát se jmenuje podle důležité události a je to složenina dvou anglických slov ¨UNTIL¨ a ¨ COME¨ (před a přijít). Před zhruba sto lety napadli naši zemi démoni černého nitra. Vyhráli. Meritiambel vznikl právě kvůli nim. Každý rok se sejdou všichni osmnáctiletí lidé z naší země, kteří musí povinně projít Meritiambelem. Pět, co mají největší smůlu, jsou odvedeni Maufrontovou dírou (jmenuje se tak po našem prezidentovi Maufrontovi). Nikdo neví co se uvnitř děje, víme jenom, že se z ní vrátí pouze čtyři. Minimálně to je nám řečeno. Když přežijete Maufrontovu díru, tak se dostanete na speciální a zakázané místo. Je to prý místo, které překypuje přepychem a štěstím. Nikdo už vás pak ale nikdy neuvidí. Já bych nikdy na takové místo nechtěla. Jen ta představa, že bych již nikdy nespatřila ty, na kterých mi záleží, mě děsí a tak se modlím, abych se do díry nikdy nedostala.
Cítím se rozrušeně. Mám strach z testování a po něm musím jít ještě smlouvat na trh. Dělám to ráda, baví mě smlouvat, na druhou stranu si však uvědomuji, co všechno tím riskuji. Tím trhem myslím černý trh a zkusím tam usmlouvat co nejvyšší cenu za teplé pletené ponožky, které s mamkou vyrábíme. Žijeme celkem v chudé čtvrti, ale zase není nejchudší, snažíme se uživit, jak nejlíp umíme. Naštěstí mám na smlouvání talent, takže se zvládáme uživit dobře. Děsím se, děsím, že se dostanu do díry a na to abych ten strach překonala, mám už jen týden. Za týden je totiž Meritiambel a mě je dneska osmnáct.
Autobus před školou zastaví a já už z dálky vidím Annu, Petra, Marka a Lucku, mé nejlepší přátele. „Anno! Tady jsem." „Zase jsi jela posledním autobusem? Už na tebe čekáme asi půl hodiny!" „Promiň Petře, dneska, sem už zase nestíhala." „To nevadí El. My už jsme si zvykli." Všichni se tomu zasmějeme, protože je pravda, že do školy jsem ještě nikdy nepřišla brzo. Naštěstí nejsem nejhorší, čekáme ještě na Karla. Je poslední týden před Meritiambelem, poslední týden školy, poslední týden dětského života a nám začínají zkoušky dospělosti. „Snažili jste se nějak připravovat?" Nadhodím nejistě. „Já ano." Odpoví hrdě Lucka. „A jak ses tedy připravovala? Vždyť nemáme ponětí, co nás čeká." Odvětí jí na to Marek. „Prošla jsem si snad všechnu probíranou látku posledního roku. Nejsem si jistá, jak dobře umím fyziku, ale ostatní předměty mám nacvičené perfektně." „Páni. Já bych se asi nemohla takhle moc učit, když ani nevím, jestli to využiju." Zamyslím se nahlas. Najednou nás přeruší udýchaný hlas Karla a tak všichni zaplujeme do dveří školy.
