KAPITOLA 2
Otevřu dveře místnosti s číslem 152 a podívám se, co mě čeká. V Uncomu je přísný zákaz mluvit o zkouškách dospělosti kdo o nich něco řekne, může být potrestán i smrtí. Rozhlédnu se po místnosti. Je celá úplně prázdná. Na zemi je pouze koberec, na kterém sedí čtyři lidé. Je tu vysoká blondýnka, která se stále dívá do zrcátka a znovu a znovu si nanáší další a další vrstvy lesku. Je krásná a ví to o sobě. Neviním ji, že toho využívá. Na jejím místě bych dělala nejspíše to samé. Dále je tu kluk schovaný v koutu místnosti a zabalený v mikině, celkem mile vypadající modrooká brunetka a nakonec kluk s blonďatými vlasy a celkem hezkým úsměvem. Ten se nakonec zvedne a jde si povídat s tou blondýnkou. Letmo se na sebe kouknu, starý džíny, vytahaná mikina a mé oblíbené tričko s pejskem co spí. Proč jsem si zase namlouvala, že by o mě mohl hezký kluk zavadit pohledem?
Sednu si do neobsazeného rohu místnosti a čekám, jestli se něco začne dít, ale nic se neděje. Najednou na mě promluví ta mile vypadající brunetka. „Ahoj, já jsem Karol a ty?" „Elen." Odpovím. „Hm, Elen to je zajímavé jméno. Žádnou Elen jsem nikdy v životě nepotkala." Je mi jasné, že potkala. Až tak nenormální jméno to není, ale je jasné, že se snaží vést konverzaci, tak ji v tom podpořím. „Aha, to já Karol taky ne. Nevíš, co se to tu děje už tu hodinu čekáme?" „Ne, to bohužel nevím ale třeba je to zkouška naší trpělivosti jak dlouho to tu vydržíme o samotě." „No ale je nás tu pět takže to moc velká samota není." Podotknu. „Hm, to je pravda. Ale stejně mám nejspíš pravdu!" Stojí za svým. Poté co se přestaneme dohadovat, si spolu ještě půl hodiny povídáme.
Dozvěděla jsem se, že má ráda jezdění na koni a že sama jednoho koně vlastní. Nejvíc jí vadí to, že nemá žádné upřímné kamarády, protože se s ní všichni baví jenom kvůli tomu, že je bohatá. Já jsem jí o sobě prozradila, že mám alergii na oříšky, miluju, když jsem ve vodě, jsem takový vodní živel a nejvíc mně vadí, že žiju zrovna v Uncomu. Myslím, že kdybych žila za hranicemi naší země, můj život by byl snadnější, lepší, celkově dokonalejší. Jenže stejně jako všichni ostatní vím, že za hranicemi se přežít nedá. Jsou tam sice lesy, kde bychom mohli začít tvořit nová města. Prostorů za hranicemi je mnoho, ale už ve škole nás naštěstí poučili, že kdybychom to zkusili, tak zemřeme. Vyvinuli jsme se tak, že nezvládáme přežít v lesích a lovit, nebo sbírat lesní plody. Minimálně to nás učí a já jim věřím.
Najednou nás vyruší nějaký hlas, který vychází z reproduktorů: „Gratuluji vám, všichni až na jednoho z vás jste uspěli v první části zkoušky dospělosti. Nejprve vám vysvětlíme pravidla těchto zkoušek a poté proč je tolik důležité abyste zkoušky vyhráli. Nakonec vám oznámíme, kdo všechno se do další části dnešních zkoušek nedostal." No tak teď nevím. Třeba je výhodnější nedostat se a jít klidně domů. Ty zkoušky budou nejspíš nudné a otravné. Na druhou stranu čím lepší výkon u zkoušek, tím víc možností výběru práce.
„Takže pravidla jsou jednoduchá.
1. S sebou, si na zkoušky nemůžete brát ani tašku s věcmi do školy ani penál. Přijdete pouze v oblečení a botách. 2. Každý den budete podrobeni čtyřem testům. Pokud v nějakém neuspějete, odejdete domů a nebudete zjišťovat, o čem byli testy, na kterých jste nebyli. 3.Pokud jste nemocní znamená to že jste zkoušky dospělosti neudělali a rok musíte čekat. Nejste tím pádem považováni za dospělé jedince a opakujete školní ročník. 4.Nikomu se nikdy v životě nesmíte zmiňovat o tom co jste tady zažili. 5.Pokud porušíte tyto pravidla budete potrestáni smrtí.
„Cože?" Vykřikla blondýnka. „To znamená, že když jsme náměsíční a ze spaní o tom začneme mluvit tak nás zabijete!" Křch. Kopne do stěny „ To je pěkně nespravedlivý." Namítne, ale hlasatel mluví dál.
„ Teď vám vysvětlíme proč je tak důležité vyhrát.
1.Ten kdo vyhraje bude mít víc možností výběru práce. 2.Ten kdo vyhraje dostane od státu každý měsíc pět set mk. (Mk je národní měna. Jeden mk(milkern) jsou asi tři české koruny.) 3.Ten kdo vyhraje může si vybrat jednoho člověka a spolu s ním nebude muset projít Meritiambelem."
Úplně jsem strnula. Od malička sním o tom, že se mi tato příšerná událost vyhne. Musím vyhrát. Moc dobře vím, že ani jeden ze čtyř lidí co tu sedí, by si mě nevybrali. Ten kluk s hezkým úsměvem by si vybral blondýnku, blondýnka by si vybrala kluka s hezkým úsměvem. Karol, by si také vybrala toho kluka. Vím to, celou dobu po něm pokukovala. No a ten poslední kluk. Kdo ví. Mně teď stačí informace, že když vyhraju, nebudu hrát Meritiambel a to rozhodně stojí za výhru.
„A teď výsledky prvního testu- Testu společenského chápání.
V prvním testu neuspěli: Alexandr Urputný, Petr Malý, Sofie Obstružná, Jan Šílený a Helga Potápková."
Po vyslovení těchto jmen se zvednul ten poslední kluk a odešel. Super, ještě že, jsem to nebyla já. Potřebuju to vyhrát, i když o své výhře silně pochybuju. Najednou začnu nečekaně mluvit.
„Jsem Elen Salermová a dneska mi bylo osmnáct let. Chci vyhrát, protože se bojím Meritiambelu. Myslím si, že nemám šanci vyhrát, ale budu se snažit, jak nejlíp umím. Nevím, koho bych si s sebou vzala, aby nehrál Meritiambel, ale to bych musela nejprve vyhrát a to se myslím nestane. Ten koho nejvíc miluji, je mi zatím neznámý."
„Brrrr." Oklepu se. Co to sakra bylo? Než všem vysvětlím, že sem to vlastně neříkala já, začne mluvit blondýnka. Zjistím o ní, že se jmenuje Róza Zodpovědná a že jí bylo osmnáct let už před měsícem a jedním dnem. Nechce vyhrát, protože nechce dělat tyto testy a touží po tom, aby si ji někdo vzal s sebou. Kdyby vyhrála, vzala by s sebou Eliase. Ten koho nejvíc miluje je Lukáš. Pak začal mluvit ten kluk s tím hezkým úsměvem.
„Jsem Elias Koller a včera mi bylo osmnáct let. Chci vyhrát, protože se bojím Meritiambelu. Myslím si, že nějaká šance abych vyhrál tu je. Podle mě jsem již našel toho, koho nejvíc miluji. Kdybych vyhrál, vzal bych s sebou Elen."
