KAPITOLA 7
„V jednom velkém městečku, žila jedna malá holčička. Ve světě se nevyznala a měla z něho strach. Naštěstí tu byla její mamka, která se o vše postarala a se vším jí pomohla. Tahle holčička si myslela, že i když není nejbohatší, tak má ten nejlepší život na světě. Později se ovšem stala velká změna. Holčička si začala v malém městečku připadat stísněná a začala mít své sny. Její život naplnila naděje, že...
„Píííííííííííííííísk!" Rozezněla se siréna. „Prosíme Elen Salermovou, aby vyšla z místnosti!" Zařval hlas z rozhlasu. Trochu jsem se vylekala, ale pak jsem statečně vyšla ze dveří.
Čekal tam na mě pán celý v černém, nebyl v uniformě klidaře, takže jsem si malinko oddechla. Doufám, že sem neudělala něco, za co by mě zavřeli do vězení. Ne, myslím, že tím to nebude, třeba takhle budou mluvit s každým. Podle mě je to jen další dobře udělaná zkouška. Najednou pán promluví: „Zajímalo by mě, jak má pokračovat tvůj příběh." Trochu překvapená začnu vyprávět: „Její život naplnila naděje, že objeví něco, co pomůže lidem žít za hranicemi. Díky ní lidé přežijí v lesích a budou moct žít tak, jako lidé v minulosti." „Zní to krásně." Pousměje se pán. „Ale je to jen sen a sny jsou něco jako virus, sníš o něčem nádherným, přímo dokonalým ale nakonec se to stejně nestane." Jen na něj koukám. Nesouhlasím s ním, ale radši jsem zticha. „Jsou to jen zbytečné a nebezpečné myšlenky. Teď se vrať do místnosti a vyslechni si zbylé příběhy, ten svůj už však nevyprávěj a nikde ho nešiř." Srdce mi říká, že bych to neměla nechat být jen tak. Měla bych se začít hádat a měla bych zkusit toho pána přesvědčit, že snít je důležité. Naštěstí mám i rozum a rozhodnu se podle něj protentokrát řídit. Přikývnu tedy pánovi a vrátím se do třídy.
„Co se stalo? Zeptá se mě Karol. „Nic moc důležitého." Odpovím jí a sednu si do koutu místnosti. „Doufám, že ti nevadí, že Karol mezitím přečetla svůj příběh?" Zeptá se mě Elias. „Ne, to je v pohodě, ráda si vyslechnu ty ostatní." „Dobrá, tak já teď budu vyprávět" Ujme se slova Elias a začne svůj příběh.
„Jako malý, jsem míval sny. Myslel jsem si, že mi patří celý svět a že budu navždy šťastný. Měl jsem sice málo, ale nikdy jsem si nestěžoval, protože jsem čekal, až přijde víc. Pak se ale stala velmi nenadálá událost a já pochopil, že sny jsou jen výmysly slabých lidí. Lidí, kteří nejsou spokojení s tím, co mají a neumí ze svého života vytěžit maximum. A tak si radši vymýšlí sny a hloupé naděje."
Takže on tady teď říká, že já hlásám úplné blbosti! Tak to teda ne! „To, že jsi ty naději ztratil, neznamená, že neexistuje." „Máš moc nebezpečné myšlenky Elen." Odpoví mi s klidem. „Co to dneska všichni s těmi myšlenkami máte? Je snad moje věc na co myslím. Nebo ne?" „Stop Elen!" Odporuje mi. Chci mu něco namítnout, pak si ale vzpomenu na rozhovor s tím divným pánem. Říkal mi, ať ten příběh nešířím a že mám nebezpečné myšlenky. Může to znamenat, že když budu šířit své myšlenky, tak mě potrestají? Radši přestanu Eliasovi odporovat a jenom nesouhlasně pokývu hlavou. Elias to nechá být a Róza začne povídat o svém životě.
„Já pořádně neumím vymýšlet příběhy a tak vám prostě oznámím svou nejdůležitější stránku života. Od malička nejsem na nic dobrá, nikam se nehodím. Když mi ovšem bylo čtrnáct, začala jsem samu sebe nacházet v módě, no a tak to je do dnes. To je celý můj příběh."
Zajímavé. Róza mi nepřijde nijak hloupá. Je mi jítrochu líto. Pokud bude chtít dělat módu, tak musí také skončit minimálnětřetí, stejně, jako já. „Z místnosti 152 vypadává: Róza Zodpovědná, KarolAdamsová a Petr malý." Ozve se místností. Tři? To jsem nečekala. Takže tadyzůstávám já a Elias? Ne, ne, ne, to dopadne špatně! Všichni co vypadli, odejdouz místnosti a já s ním zůstanu sama.
