Čas naděje
Eliška Drobná
(Ahoj, jen na úvod bych chtěla říct, že jsem se na to teď zpětně koukla po třech letech a musím uznat, že se docela stydím za to, co jsem předtím zveřejnila :D. Dala jsem teda všechno pryč a postupně sem teď budu přidávat znovu obnovené části. Už jsem přidala první 3 kapitoly, které jsou snad trochu čitelnější, než byly předtím. Vy, co už příběh znáte, si ho teď můžete obnovit a vám ostatním přeji, abyste se těšily na nové části. Doufám tedy, že teď nějací ostatní a další přibudou. :D)
(Nebo takhle, ty další části jsou možná také vidět, ale dokud je u toho napsané draft, tak to radši nečtěte. Mohli byste pak mít v příběhu nepřesnosti atd.)
PROLOG
Ne. Proč, proč to mám udělat? Stojím tady s pistolí a přemýšlím nad vším, co se událo a teď ji mám zastřelit! Ji, tu která mě celé roky vychovávala, starala se o mě a pečovala. Možná že ne tak dobře jak by správná mamka měla ale i přesto stále ve skrytu duše cítím, že ji mám ráda. Tak proč tu teď stojím s tou pistolí? Co si sakra myslím, že dělám? Nemám právo ji zabíjet! Neudělám to! Raději vezmu život sobě.
KAPITOLA 1
Zvuk ticha, hlas mluvící o klidu, to zbožňuji. Miluji ticho. „Jsi připravená?" Nedokážu odpovědět, nikdo nikdy nebyl připravený psychicky tak dobře, že by mu dnešní den přišel jako další normální školní den. S mírnou zoufalostí v hlase tedy mamce odpovím: „Doufám." „A to znamená co?" „To znamená, že snad jo!" Utnu další mamčino vyptávání, ta se stáhne a pokračuje dál v uklízení. Ach jo, jak může být tak otravná a zrovna na moje narozeniny. Dobře, já vím, že bych si měla své mamky vážit, ale přiznejte si, že vám už někdy rodina určitě pije krev. Ale co nadělám, rodinu si nevybírám. Ale je tu vůbec něco, co si můžu vybrat? Svou budoucnost?
Dnes je velký den, den, kdy nám dají možnost zazářit, a my se tu možnost snažíme využít, jak nejlíp uznáme za vhodné. Já ji využiji, já zazářím. Čeká nás testování. Celých pět dní nás budou testovat. V naší zemi, která se jmenuje Uncom je to tak zvykem, a kdo je lepší, přežije.
