Rudé stíny

Kapitola druhá: Převlek?

Caitlin už neměla náladu mu odporovat, že je lepší odejít bez hůlky než se nechat zabít. No, řekněme, že se neshodnou v ničem. Odemkla Michaelovi a Jacobovi, ale v nich morální podporu moc hledat nemohla. O'Reilly se přidával spíše k Tinymu a Jacob? Tomu byli ukradení všichni a všechno. Ale jeho oddanost a poslušnost byla pozoruhodná. Byl přesně takový, jaký by měl takový zlodějíček být. Vytrvalý, klidný, rychlí a neuvěřitelně tichý. Ani nyní, když šel těsně vedle ní neslyšela jeho kroky, dech... Sakra je ten chlap vůbec živej? Na tohle se ptala sama sebe několikrát za den.                        

 „Takže abych tomu rozuměl. Půjdeme prostě nahoru mezi ty čarodějský sračky a budeme muset najít hůlku." Jacob si promnul kořen nosu a zamyšleně se na Anthonyho podíval. „Je vám jasný, že je jich tam minimálně padesát a mi máme jednu čarodějku, jednoho čaroděje bez hůlky a dva zlodějíčky." 

„Taky máme mrtvolu na schodech." zazubil se Michael, hlavou kývl k ležícímu tělu a potom mrkl na Caitlin. 

„Kdo z vás se vejde do jeho uniformy?!"zvolala náhle dívka a podívala se na všechny tři. Že jí to nenapadlo dřív! Komu jinému uvěří vojáci než vojákovi. Nenají se jmény, jeden druhého kolikrát ani neviděli. Takhle to může vyjít.

 „Na mě se nekoukej." zazubil se Tiny a v odmítavém gestu odstoupil několik kroků dozadu. 

„Jacobe?" Všichni tři se podívali na blonďatého mladíka. „Jsi nejlepší zloděj z nás všech a navíc ten voják byl taky blonďák." dodala Caitlin a vlídně se usmála. 

„Cat..." začal prosebně mladík. „Přece po mně nemůžeš chtít, abych si na sebe vzal oblečení z mrtvoly. Neživí věci jsou tvoje parketa." Utrápeně svěsil ramena, ale i tak se bez vzdoru pustil do oblékání. Do té propocené hnusné maskáčové uniformy. „Za tohle chci panáka. Od každýho z vás." zamumlal a se značným znechucením ve tváři vzal do ruky to ohavné tílko. V hlavě ho označil za prošlé a nepoužitelné. Největší problém mu však dělal zápach z bot. Dobře věděl, že vojáci jsou často naverbováni z chudých čarodějnických rodin a nezachází se s nimi zrovna hygienicky. Uvázal si kolem světlých vlasů ebenově zbarvený šátek a do boty zastrčil hůlku, která mu však šíleně překážela. 

„Fešák." zasmál se Tiny ironicky a Jacob mu odpověděl nasupeným pohledem a zlostnou nadávkou. 

„Tiny, ráda bych ti připomněla, že to kvůli tobě a tvojí neschopnosti se do tohohle musí navlíknout." usměrnila ho Cat. 

To byla vlastně její práce. Často o tom přemýšlela. Byla dobrá zlodějka, ale zdaleka ne tak dobrá jako ti tři, taky nebyla silná a ani vaření nebo uklízení od ní nikdo očekávat nemohl. Prostě byla vůdce. Narodila se tak. Jako krásná, nebezpečná a rozumná. Bylo lehké stát v čele party zlodějíčků. Měla svojí práci ráda. Po té, co se jí otec zřekl již nikdy nebyla mezi šestými. V druhé nejvyšší kastě. Abyste tomu rozuměli. Kast je sedm. Ty nejnižší dvě (1,2) jsou Prach čili lidé, třetí jsou polokrevní a chudí kouzelníci. Čtyřka ti běžní, pětka bohatí, šestka lordi a aristokraté, sedm je už jen králova rodina. Je to nudný a jednoduchý systém, kde přežívají jen ti bohatí a silní. Každý se snaží dostat víš... Jenže Caitlin se propadla téměř o čtyři kasty. Nyní je něco mezi dvojkou a trojkou. Ale je za to ráda. Nedokáže si představit, že by znovu žila v paláci, chovala se podle předpisů, nemohla nic a musela všechno... Ne, nestýskalo se jí. I když by čistým oblečením, horkou vanou nebo pravidelným přísunem jídla nepohrdla, nikdy se tam vrátit nechtěla.

Pomalu stoupali po schodech a Caitlin se přistihla, že zatahuje dech. Bála se, že to nevyjde.