Rudé stíny

Kapitola pátá: Tak to jsme posr*li.

Caitlin seděla v té staré zatuchlé kopce na kraji vězení. Sem tam zaslechla hádky o kus chleba nebo vody, jejichž ozvěna sem doléhala od kluků. Jí samotné nebylo do smíchu ani do řeči, dokonce i chuť k jídlu jí opustila. Letmo se podívala na svůj nedotčený kus chleba, který sem nosíval ohavná člověku podobná kreatura, které se říkalo Blud. Vlastně to byla postava vytvořená pouze z mysli čaroděje a vypadala tak, jak jsme si představovali něco, čeho se bojíme. V Michaelově případě by to byl obrovský had, v Caitlininém vypadal jako Flanaghan. Nesnášela ho od dob, kdy se přifařil do jejího rodného „skromného" domova, co otci popletl hlavu a teď tady seděla kvůli němu. Úplně sama.

„Tak to jsme posrali, Cat." řekla sama sobě a přitáhla si kolena k bradě. Její oči už si přivykli tmě, ale i tak viděla jen matně a to v ní vyvolávalo úzkost. Neměla tmu ráda a už vůbec v ní nebyla ráda sama. „Jak si mohla takhle nalítnout?!" Zazlívala si, že tady trčí. Mělo jí napadnout, že to nebude tak jednoduché. Kdyby to neplánovali, už dávno by kluky potrestali za krádež a pustili. Místo toho je nechali dole ve vězení, které hlídal jen jeden voják. Měla sto chutí sama sobě dát facku.

Do očí jí náhle uhodilo zářivé světlo pochodně. Šel sem, ale proč? Dnešní příděl jídla už měli. Caitlin vyjekla, když ho uviděla. Měl podobu Flanaghana, ale šel hodně nepřirozeně a vypadal neupraveně. Po zemi táhl tělo. Po zemi táhl Tinyho. „Co jste mu to provedli?!!!!" vykřikla dívka, když blud odemkl mříže a hodil tělo dovnitř jako kus hadru. Stvoření jí odpovědělo pouze zavrčením, které připomínalo zvířecí ryk. Pak se ztratilo v temnotě.

„Panebože! Tiny!" Caitlin k němu přiskočila a poplácala ho po tváři. Naštěstí dýchal, alespoň to jí uklidňovalo. Vypadalo to, že je v bezvědomí. Dívka si ho prohlédla. Vypadal jako předtím, jen trochu špinavěji. Jenže pak její oči sklouzly k jeho levé ruce. „Trest za krádeš: Zlomení ruky. Trest za dovolování si na někoho z vyšší kasty: Drcení." řekla pro sebe a prohlédla si jeho zraněné předloktí. Bylo celé fialové a prsty vypadaly skoro pokrouceně. To muselo strašně bolet. Do očí se jí nahrnuly slzy. Tohle je její vina. Rozvzlykala se.

„Nebreč, chci spát." řekl náhle mladík jízlivě. „Můžu?" zeptal se, nečekal na odpověď a položil si hlavu do Caitlinina klína. Znovu zavřel oči.

„Je mi to líto." pípla omluvně a po tvářích se jí skutálely slzy. „Proč si to udělal? Věděl si, jaký je trest."

„Urážel tě." Tiny pokrčil rameny, ale oči stále neotevřel.

„To ty děláš v jednom kuse!" vyčetla mu. Někdy mu vážně nerozuměla.

„No právě. To je pouze mé privilegium." Uchechtl se a pak se vlídně usmál. Cat se taky zasmála a začala mu prsty projíždět v havraních vlasech. Anthony jen spokojeně zavrněl a podíval se na ní. „Tohle se mi docela líbí. Asi bych měl být zraněný častěji." řekl a zazubil se.

„Jestli o tomhle někomu řekneš, tak to zařídím." zavrčela nevrle.

„To by si neudělala. Na to mě máš až moc ráda, bloncko." Usmál se.

„Jak je možné, že si i teď takhle drzý, dlouháne!" vyprskla, ale vzápětí se zazubila. Byla ráda, že jí rozesmával. Mohla potom zapomenout na to, jak moc zklamala jako velitel. „Tohle se nám moc nepovedlo." pípla a Tiny se na ní povzbudivě usmál. 

„Nerad to říkám, ale tohle jsem posrali." Dříve, než mohla něco namítnout se k ní zvedl a políbil jí. Jenže tentokrát ho Caitlin nechala. Cosi se v ní trhalo na kousky. Tohle nesmí. Ztratí tak autoritu u Michaela a Jacoba. Taky jak se může líbat s někým, kdo jí tolik štve? Jen malá a přesto nepotlačitelná část přesně tohle chtěla. Proč? Proč mi tohle děláš? Ptala se ho v duchu.