Rudé stíny

Kapitola sedmá: Je možné, že utečeme?

Mladík v protější cele se neustále koukal na hodinky, které byly něco jako jediné spojení se světem.

„Co jste zač?" vyjekla Cat, když se posadila na zem a se zájmem ho začala sledovat. Měl vlasy v barvě slámy, ale oči byly nepřirozeně zbarvené do červena. Tvář neměl nijak výraznou, ale přesto poměrně hezkou. Byl vyšší štíhlé postavy. Nejprapodivnější však bylo jeho oblečení. Měl šedé tílko i kalhoty, obojí pomačkané a špinavé. Předloktí měl obvázané zašlým obvazem, ale nevypadalo, že by byl zraněný. Nosil černé tenisky.

„Robert, ale říkají mi Yota. Prosím, slečno, neřešte to. Prostě jsem tady, abych vás dostal ven. Jde o rudé stíny, o ten dopis, o bludy a vaši minulost. Opravdu teď není čas nic vysvětlovat." Na chvilku se odmlčel a prohrábl si vlasy. „Vy i vaši přátelé utečte v bezpečí, ale musíme spolupracovat. Máte své hůlky?"

„Kdykoliv k dispozici." odvětil usměvavě Tiny.

„Jsme tu ale jen dva kouzelníci." namítla Cat a po chvilce dodala: „Vchod z vězení bude hlídat nejméně pět vojáků."

„Jenže já se počítám za deset." řekl a rozmrzele se podíval na hodinky. „Aktivuj kód 271, karanténa." řekl monotónně a hodinky se okamžitě začali přeměňovat v titanovou rukavici. „Kouzelníci mají kouzla, lidé musí mít technologie. Kouzelník mezi lidmi má obojí." dodal a pozorně si prohlédl tu zcela prapodivnou věc na své ruce. „Musíme jít hned a musíme se řídit plánu, v žádném případě neriskujte, slečno Blacwoodová, od toho jsem tady já."

„Je tu ještě jeden problém, pane." začala Cat a ustaraně se podívala na Tinyho. „Mý přátelé jsou zranění." Hrdě zvedla hlavu. „Je vám jasné, že bez nich neodejdu." Právě teď Anthonyho zahřálo u srdce. I když by to nikdy nepřiznal. Měl jí strašně moc rád.

„A tobě by mělo být jasné, že radši my než ty." řekl mladík překvapivě vlídně a pak se podíval na Roberta. „Jaký je plán?"

„Prostě půjdeme. Vy se dostanete ke dveřím a půjdete ven. Moji lidé vás odsud dostanou. Já zdržím ty zdejší šílence... " Pohrdavě se ušklíbl.

Cat to trochu mátlo ale i tak si udržela chladnou tvář... Když bude silná ona, budou silní i její přátelé. Její jediné pravidlo.

***

Všichni již kráčeli spolu. Caitlin, Tiny, Michael, Jacob i Robert... Napětí se dalo krájet. I když všichni tři kouzelníci již měli své hůlky, Caitlin si všímala Jacobovi ostražitosti. Bylo to zvláštní. On měl na lidi čuch a Robert/Yota se mu ani trochu nezamlouval, i když to neřekl nahlas. Michael byl očividně trochu malátný, jelikož šoupal nohama a měl přivřené oči. Jeho ruka... Panebože! Bylo to smutné! Takhle jim ubližovali a ona tomu nemohla zabránit. Ani někdo tak vlivný jako je ona nemůže vzdorovat Georgovi Flanaghanovi. Jemu ne. Byla ráda, že to nemusela vysvětlovat ostatním... To by bylo špatné. Jake znal pravdu, Tiny tušil a Michale nevěděl nic. Naštěstí...

A taky zatím nevěděli nic o těch polibcích s Tinym... Díkybohu... Mlčel. Zatím. Byla si jistá, že se hned, jak se odtud dostanou, půjde pochlubit klukům... Možná to ještě nějak přibarví. Kdo ví? Ale zatím jen odevzdaně mlčel a šel po její levici. Sem tam se na ní nepatrně povzbudivě usmál, nebo jen vyhledal její pohled. To potřebovala. Jeho očí jí vždy dodaly odvahu... Taky trošku začala přemýšlet nad tím, jestli je možné, že jí Tiny ve skutečnosti miluje... Ale to bylo nepravděpodobné. On miloval jen svou hůlku.

Jak tak pomalu kráčeli po schodech s Yotou v čele, Caitlin čím dál více cítila tlukot vlastního srdce. Její dech jí připadal hlasitý jak burácení hromů. Nevěděla jak to popsat. Ale teď měla strach. Skutečný strach. Tiny jí přesně v ten moment chytil za ruku... Znovu se jí zadíval do očí. Teď to přijde. Buď všechno, nebo nic. Buď svoboda, nebo vězení. Alespoň, že jsou tu s ní její přátelé. Připadala si slabá jako nikdy předtím.