Rudé stíny

Kapitola třetí: Kostěná hůlka.

Caitlin sevřela hůlku tak pevně, že jí zbělely klouby na rukou. Neuměla si představit jaký masakr by nastal, kdyby je odhalily. Jenže Jacob nebyl čaroděj a rozpoznat to nebylo až tak těžké. Alespoň že byl úzkostlivě klidný a trpělivý. Jak tak kráčel vedle ní po nekonečných schodech, nevědomky jí dodával potřebnou odvahu. Ať byla totiž sebesilnější dívka, pořád byla jen jedna a dvacetiletá dívka. Dostat se od žalářů bylo lehké, stačil nevinný úsměv, pevná tvář a slavné jméno. Blackwood. Bylo až zvláštní, jak snadno se zneužívalo. Stačilo přesvědčit, zabít, utéct. Nic těžkého, ale představa místnosti plné vojáků se jí ani trochu nelíbila. Když konečně došli až ke dveřím, chytila Jacoba za rukáv a obrátila ho proti sobě, aby se jí díval do očí. 

„Půjdeme rovně, potom první chodba doleva a nakonec dveře až na konci. Kdyby se někdo ptal na mě, odpovíš, že jsem Blacwoodova dcera. Když se někdo bude prát na tebe, řekneš, že si hlídač v žalářích. Ano, Jaku?" Mladík přikývl. 

Jednoduché přece. Stačí jít, dívat se hrdě do očí všech vojáků a nevšímat si jejich potutelných úsměvů. Jenže tohle vůbec není jednoduché! V duchu si představovala Tinyho mrtvého nebo mučeného. Ten pitomec si nechá ukrást hůlku a oba a Jacob proto nyní riskují. Ořechová hůlka jí nyní nepřipadala tak obyčejná, spíše užitečná a funkční. Byla dobrá čarodějka a věděla, že nikdy nejde o vzhled hůlky, ale i tak vždy jen tiše záviděla Antohnymu tu jeho. Byla vyrobená z kostí. (Z jakých? Toť otázka.) Tam, kde bývala kdysi kostěná hlavice, byla nyní vyřezána jakási dračí, možná hadí, hlava. Kdyby takovou měla, rozhodně by si jí nenechala vzít! Jenže on byl arogantní, sebestředný pitomec. Další voják se na ní usmál a Cat mu věnovala ten nejzlostnější pohled, jaký byla taková andělská tvářička vůbec schopná vyprodukovat. Co kdyby jim dala pěstí? Pořád by se na ní takhle lačně usmívali. Ta představa se jí docela líbila a bezděky se nad tím uculila, ale byla jaksi nepatřičná a nevhodná. Dveře na konci chodby byli větší než ostatní. Dvojkřídlé. Měli však jeden háček. Byly hlídané. Po každé straně stál jeden voják. Ten napravo vypadal jako, že spí, ale druhý muž těkal očima po okolí a jakmile je uviděl, instinktivně sjel dlaní ke své hůlce. „Kdo je to?" zeptal se Jacoba a hrdě zdvihl hranatou hlavu. Oči měl uhlově černé, vlasy v barvě slámy a obličej nehorázně  špinavý.

„Jsem Caitlin Mercury Blacwoodová." odpověděla za něj a s hrdostí zvedla hlavu. Voják si mě prohlédl s podezíravou jiskrou v oku.

 „Slečno Blackwoodová." Mírně sklonil hlavu v pozdravu. „Přejete si?" 

„Chtěla bych se podívat na hůlku toho vězně, co mátě v kopce. Kdysi pro nás pracoval a otec jí chce za jeho skutky zlomit." Tvářila se stále stejně klidně. Snažila se vypadat noblesně a také vyrovnaně.

 „Zlomit?" voják pozdvihl obočí a nepatrně polkl. Zlomit hůlku znamenalo zničit kouzelnickou moc. Hůlka byla za celý život jen jedna. Její zničení byl hodně vysoký trest pro jejího nositele. 

 „Pochopitelně. Otec má velký smysl pro pořádek a jeho nedostatky krutě trestá." Hlavu s pohrdáním odvrátila. „Když dovolíte." S těmi slovy otevřela dveře a i s Jacobem vklouzla do malinké místnosti.  Byl to kulatý pokoj s regály po celé délce zdí a to všechno byly zabavené předměty. 

„Jak tady chceš najít jedinou hůlku?" podivil se mladík a rozhlédl se kolem. 

„Doufám, že nechceš prohledávat regály." Caitlin doufala, že nebude muset. Pokusila se si Tinyho hůlku co nejpodrobněji představit. Hlavici v tvaru dračí hlavy, lesklé bílé tělo i špičku se stříbrným hrotem. Jenže se nic nedělo. Neznala ten předmět tak dobře, aby ho mohla najít. 

„Sakra!" zaklela. „Promiň, ale obávám se, že přesně tohle budeme muset. Jake se opět porozhlédl kolem. 

„Hůlky budou skladovat v dlouhých krabicích, nemůžou něco takového prostě naházet do bedny." uvažoval nahlas. „Většina vězňů jsou lidé, takže jich tady moc nebude." Promnul si bradu. „Ve vězení jsme byli sami, takže hledej nahoře. Mají tady dost binec. Proč by jí schovávaly někam mezi ty krámy." Opět se otočil kolem své osy. „Tenhle regál je neméně zaplněný a s jejich inteligencí bych řekl, že ta hůlka bude přesně tady." Stoupl si na špičky a rukou zašmátral na horní polici přímo vedle dveří. „Jako vždy jsem se nemýlil." Samolibě se usmál, když nahmatal dlouhé pouzdro s nějakého levného dřeva. 

„Seš vážně dobrej." přikývla Caitlin a otevřela jej. Byla tam. Mléčně bílá, kostěná hůlka. Nekrásnější.