The hard run by your side || TaeKook (√)

VI. {Donate}

6. Donate

Hustě pršelo. Déšť stékal Taehyungovi po vlasech a máčel jeho, už tak od slz, mokré tváře. Tae takovou maličkost jako déšť neřešil. Nevnímal ty chladné krůpěje na těle, mnohem více vnímal krůpěje smutku na srdci.

Právě utekl z vyučování. Bez svolení, bez ohlášení. Nemohl už dále trpět narážky na jeho starý domov, kterými se třída jen ozývala. Dnes, přesně půl roku po jeho odjezdu ze Seoulu, jich bylo ještě více než obvykle. V hlavě se mu zjevil obličej spolužáka, jak se vysmívá :
"Copak aliene? Stejská se ti po tvým přitepleným kamarádíčkovi? "

Tvář se mu opět zkřivila hlubokým vztekem. Nesnášel, když se někdo navážel do Jungkooka. Nikdo nechápal, jak hluboké bylo jejich přátelství. Všichni z jeho třídy je akorát viděli jako gaye. Ale to si jen mysleli. S Jungkookem byli nejlepší přátelé, ale nikdo nikdy ani nepomyslel, že by chtěli něco víc. Ne, nebyli gayové a spolužáci to nechápali.

Stejně je nenáviděl. Všechny. Už od začátku byl ve třídě zamlklý, kvůli svému odjezdu ze Seoulu, a to zapříčinilo, že do kolektivu spolužáků nezapadl.
Nijak zvlášť mu to však nevadilo. Neměl potřebu hledat si kamarády mezi partou hlupáků. Nechtěl si najít nové kamarády. Chtěl své staré...

Namjoona, Seokjina, Jimina, Hoseoka, Yoongiho a...

...a Jungkooka...

Při pomyšlení na ně ho znovu bodlo u srdce a oči se mu zalily novými slzami.

Rozběhl se. Chtěl být co nejdříve doma, ve svém pokoji plném fotek s jeho přáteli. Cítil se jim tak blíže. Jakoby mohl v ty drahé chvíle, kdy si fotky prohlížel, být s nimi.

Doběhl před domovní branku s očekáváním, že na něj v předsíni u dveří bude čekat dopis od Jungkooka, jako každý den. Než však stačil do domu vejít, zastavil ho cizí ženský hlas :

"Pane Kim Taehyung? Měl byste chvilku?" uslyšel Tae za svými zády vysoký, až pisklavý hlas. S očekáváním, kdo to může být, se otočil.

Před ním stála drobná žena středního věku, oblečená v poštovní uniformě. Zmoklé vlasy měla stažené do drdolu a v rukou držela nějaký balík.

"Už tři měsíce nám tato zásilka leží na skladě a zjevně se na ni zapomnělo. Moc se omlouvám. Tak kdybyste mi to tady mohl podepsat... " rozmluvila se žena a podívala Taegyungovi balík a na něm papír s tužkou.
Taehyung si zásilku se zaujetím převzal a rychle naškrábal podpis na papír. Pošťačka poděkovala a odešla.

Taehyung nehodlal zůstávat na dešti a nedočkavě vešel s balíkem do domu. Samozřejmě - okamžitě narazil na dopis ležící na podlaze. Tak jako pokaždé ho zavalil pocit něhy a Tae dopis s láskyplným výrazem zdvihl a položil na krabici. Svlékl si promočenou bundu a odnesl svou poštu do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a vzal do ruky balík. Rozhodl se nejdříve otevřít jej, neboť to bylo poprvé, co mu přišlo něco víc než dopis. Zvědavě roztrhl papír a pomalu otevřel víko krabice.

To, co v krabici spatřil, mu opět zalilo pohled slzami.

V balíku byla složená bunda.

Stará vojenská bunda, která jeho příteli Jungkookovi zbyla po otci. Taehyung věděl, jak moc byla tato památka pro Jungkooka důležitá. A teď mu tato upomínka letěla před očima a mátla jeho pocity.

Šok, stesk, udivení...

Vděčnost

Lásku