The hard run by your side || TaeKook (√)

Epilog [XVI.]

Ahoj, jmenuji se  Min Yoongi. Jsem člověk s nehezkým dětstvím a  trochu lepším dalším životem. Málo lidí si získalo mou důvěru, jenom pár z nich si ji udrželo a dva z nich si ji vzali do hrobu. Právě tito dva lidé se mohli pyšnit mojí největší důvěrou. A zrovna je dva jsem nejspíš navždycky ztratil. Život není vždycky fér. Ani ke mě, ani k nim, ani k nikomu jinému. Někdy je to nešťastná náhoda, někdy vlastní rozhodnutí a někdy prostě přirozenost, ale smrt si nás vždycky najde. 

Někdy nám ale nechá nějaký vzkaz. Památku na mrtvé, které jsme měli rádi. Upomínku, že stále žijí v nás, v našich srdcích a vzpomínkách. Jeden nechala i mně. Prapodivný, ojedinělý a velkorysý.

Dnes, když jsem přišel domů do dormu po únavné celodenní práci, těšil jsem se na klidnou atmosféru, která zde vládla každý večer. Neklid se ale dostavil hned, když jsem otevíral dveře. Cítil jsem, že něco není v pořádku. Vzduch byl těžký a naplněný houstnoucím zoufalstvím. Zoufalstvím, které svým pláčem dává najevo malé dítě, stojící nad mrtvým tělem své matky. Zoufalství, které cítí každý kluk, který drží za ruku svou umírající přítelkyni v nemocnici, těsně před tím, než se ozve poslední zapípání přístrojů. Zoufalství, které mě prostoupilo, když jsem viděl nehybné Taehyungovo tělo spočívat na sněhu, barvícím se jeho krví. Zoufalství ze smrti.

Neměl jsem odvahu vstoupit do dveří a zjistit, co to zoufalství způsobuje. Neměl jsem odvahu postavit se drtivé pravdě čelem. Neměl jsem odvahu nechat si zabodnout do srdce další bolestivou ránu ostrým nožem osudu. Ale přesto jsem to udělal. Přesto jsem lehce zmáčkl kliku a pomalým krokem plným ostražitosti vešel dovnitř. Jakmile jsem za sebou vstupní dveře zavřel, atmosféra zoufalství se projevila naplno.

Všichni byli v obývacím pokoji. Vlastně skoro všichni. Všichni kromě Taehyunga, jehož nepřítomnost se stala každodenní, a Jungkooka. Všichni přítomní měli zarudlé mokré oči a slzy na tvářích. Zoufalost všude okolo, jejich výrazy, Jungkookova nepřítomnost a list papíru, který držel Namjoon v ruce....to všechno mi dalo jasnou hrůznou představu o tom, co se stalo. Ale nebyl jsem ochoten tomu věřit, dokud jsem neměl důkaz.

Ten se mi však naskytl hned, jakmile si všimli mé přítomnosti. Nikdo nepromluvil, jen Namjoon ke mě natáhl ruku s papírem a Hoseok se rozplakal hlasitěji. Roztřesenou rukou jsme si vzkaz převzal a neochotně se podíval na uhlazené písmo, které se mi slilo do rozmazaných fleků. Otřel jsem si hřbetem ruky slzy, které se mi předčasně dostaly do očí a četl.

Přesné znění vzkazu si už nepamatuju, protože si ho Jimin schovává u sebe a nikomu ho nepůjčuje. Hlavní věci mám ale pořád vyryté v paměti.

'...určitě budu rád, pokud občas přijdete na tu skalku nad řekou, kde tenhle vzkaz píšu a kde hodlám vše ukončit...pokud si občas vzpomenete a budete myslet na chvíle kdy jsme všichni dohromady, i s Taem, byli šťastní....pokud na nás nezapomenete...'

Po přečtení vzkazu jsem nepropadl hysterickému pláči jako ostatní. Plakal jsem, ale potichu. Jedině proud slz ukazoval, že pláču. Nic jsem neřekl, na nic jsem nemyslel, jen jsem vyběhl z domu pryč, aniž bych se ohlédl. Nevěděl jsem, co je můj cíl, ale podvědomě jsem k němu běžel. Běh mi nedovoloval propadnout panice ani na nic myslet. 

Zastavil jsem až na samém okraji skály, která mi přinesla tolik bolesti. Která mi vzala druhou osobu, které jsem nejvíc věřil. Na skále, která se zlověstně tyčila nad rozbouřenou řekou odrážející večerní oblohu a mojí bolest.

Dlouho jsem jen nehybně stál na jejím kraji a mlčky zíral do hvězd nad sebou. Slzy jsem už nevnímal a už vůbec se je nesnažil zastavit. Proč taky. Nebyl důvod skrývat svoje pocity. 

Až když se měsíc vyhoupl vysoko na oblohu a ozářil svým bílým světlem temnou hlubinu pode mnou, teprve poté jsem konečně udělal krok zpět, dál od bouřící řeky. Došlápl jsem na něco měkkého a lehce nadýchaného. Shlédl jsem na věc ležící pod mou botou a snažil se nepropadnout opět záchvatu zármutku, když jsem rozpoznal zelené záhyby Jungkookovy bundy. Nosil ji pořád při sobě, překvapilo mě, že si ji sundal, když skočil. S přiškrceným vzlykem jsem se pomalu sehnul a bundu ze země zvedl. nechal jsem si látku, mokrou od rosy, lehce proklouzávat mezi prsty a přemýšlel, co vedlo Jungkooka k tomu, aby se jí vzdal.

Pak jsem uposlechl své neopodstatněné nutkání si ji obléct a nasoukal jsem své ruce do pomuchlaných rukávů. Zapl jsem bundu až ke krku a ucítil příjemné teplo, které mi projelo tělem. Zavedl jsem svůj skelný pohled zpět k okraji skály a stuhl jsem. Na studeném kameni seděli dva kluci, pohupovali nohama nad srázem a tlumeně se bavili. Když jsem z úst jednoho z nich známým hlasem zaslechl své jméno, zmateně, avšak štěstím bez sebe jsem se k nim rozeběhl. Když mě zpozorovali, otočili se mým směrem a na tvářích se jim objevil široký šťastný úsměv. Za moment už jsem oba dva tiskl v pevném objetí a slzy, které se mi kutálely po tvářích nyní, byly už slzy štěstí.

 ...Nevím jak, ani z jakého důvodu, ale smrt se rozhodla mi vrátit mé dva nejlepší přátele. A já jsem v životě nebyl za nic vděčnější, než za tohle...

The End

Chci opravdu moc poděkovat všem, kdo tuhle story dočetli až do konce i přes to, že asi nebyla nejpříjemnější, co se psychiky týká :D pak chci moc poděkovat za překročení hranice 2k přečtení a 380 votes. Strašně moc mě to těší a netušila jsem, že to tahle povídka překročí :) vážně, jsem moc ráda za ohlas, jaký získala. A za to vám musím znovu poděkovat ^^ A děkuju za skvělé komenráře, díky nim jsem měla chuť psát dál :) opravdu mě moc těšily. 

Tahle story mě bavila psát asi ze všech nejvíc a bude se mi po ní stýskat :D a pokud se vám líbí takový typ příběhů, můžete počítat, že v budoucnu napíšu nějakou další, podobného typu :) 

Děkuju vám

Čus džus ^.^

ps. : Omlouvám se všem, kteří kvůli téhle story museli utírat slzičky :D <3