The hard run by your side || TaeKook (√)

VII. {Reunion}

Chtěla bych poděkovat Spoiled8Hime za povzbudivé komentáře a nakopnutí :)

7. Reunion

6:52 ráno

*Čekej na mě. Takhle to dál nejde. Tae* přišla Jungkookovi zpráva na telefon. Probudila ho ze spánku plého snů o vzpomínkách. Celý zaražený vzal telefon do ruky, vyjeveně zíral na obrazovku a snažil se pochopit tento vzkaz. Byl ještě rozespalý. Nevěděl, jestli ještě nesní. Po opětovném přečtení zprávy a pochopení jejího významu byl už dokonale probuzený. Znamená to snad, že se Taehyung vrací? Teď nebo až někdy? Zítra nebo za rok? Vrací se vůbec? Neznamená to něco jiného? Prudce se postavil. Srdce mu tlouklo jako na poplach. Jako stádo splašených koní. To nemohla být pravda!.. Přečetl si vzkaz ještě jednou a posmutněle se posadil zpět na postel. Nechtěl si dávat přílišné naděje. Nechtěl opět cítit tu neskonalou bolest v hrudi, která mu zbyla na prázdném místě po Taehyungovi. Ale podvědomě doufal. Hřála ho tato myšlenka u srdce a dodávala mu naději. Tak moc doufal a přál si, ať to je pravda. Ať se jeho přítel vrátí...

***

Seoulské nádraží. Za půl roku stihl zapomenout, jak to tu vlastně vypadá. Nevěděl, kudy se má vydat. Byl zmatený, avšak stále plný odhodlání to nevzdat. Nemohl. Kvůli Jungkookovi nemohl.

Taehyung se roztržitě rozhlédl kolem po nějaké případné hodné duši, která by mu ukázala cestu. Všichni ale vypadali, že moc spěchají. Nechtěl je zdržovat. Ale nutně už potřeboval pomoc! Všude kolem něj se míhaly cizí tváře. Maminka s kočárkem. Muž s kufříkem. Dítě s plyšákem. Dívka s chlapcem držíc se za ruce. Starší dáma v kabátu z lišky. Osamocený chlapec s černými vlasy.

Chlapec s černými vlasy...

Nemohl...to nemohl...

Taehyngovi vypadl kufr z ruky. Zíral prázdným pohledem na chlapce. Vytřeštěné oči a v hlavě zmatek. Černovlásek dál stál a hleděl s očekáváním na právě přijíždějící vlak. Nevšiml si Taehyunga, který stál opodál a upíral na něj pohled. Zrakem stále hypnotizoval cestující, vystupující z vlaku. Lidé se rozešli každý svým směrem a nádraží se opět vyprázdnilo. Pár opozdilců ještě dobíhalo svůj vlak, ale jinak bylo nádraží skoro prázdné. Až na černovláska a na chlapce, který jej tak upřeně pozoroval. Černovlasý zklamaně sklopil pohled do země a přešlápl z nohy na nohu. Se smutkem v očích se ledabyle rozhlédl po nástupišti a střetl se s Taehyungovým, stále vytřeštěným, pohledem. Stuhl a údivem otevřel ústa dokořán.

"Tae..." špitl do ticha po dlouhé chvíli. Vyřkl to sice potichu, avšak Taehyung jej slyšel. Jeho jméno. Černovlásek jej pronesl hlasem plným tak hlubokých emocí. Toto jedno slovo probralo Taehunga k životu.

Upustil zavazadlo i z druhé ruky. Nevěděl, že se rozeběhl. Najednou běžel a krátil vzdálenost mezi nimi. Vlasy mu proud vzduchu nahrnul do očí. Podrážky bot mu dopadaly v rychlém rytmu na dlažbu a v jeho hlavě se tvořilo čím dál tím víc pocitů. Čím byla prázdnota mezi nimi menší, tím cítil silnější emoce. Srdce mu tlouklo návalem vyrušení a adrenalinu.

Z ničeho nic stál u černovláska. Najednou nevěděl, co dělat. Stál tam jako opařený, naproti jeho nejlepšímu příteli. Dívali se sobě navzájem do očí a v těch černovláskových se hromadily slzy. Taehyung si uvědomil, že také pláče. Instinktivně zvedl ruku, aby mladšímu slzy setřel, avšak ještě než to udělal, zarazil se. Co když se něco změnilo? Chlapci naproti němu se objevil ve tváři úlek. Proč se zarazil? Nemohl čekat. Nechtěl ho znovu ztratit...

Vrhl se Taehyungovi prudce do objetí. Nechtěl myslet jaké by to bylo, ho znovu ztratit. Musel si ho udržet při sobě. Taehyung stuhl a nehybně stál.

Černovlásek zabořil staršímu obličej do hrudi a propukl v pláč. Slzy se mu kutálely po tvářích a máčely Taehyungovi tričko. Tolik mu chyběl. Tolik si ho přál mít zpátky. A teď se mu to splnilo. Proud emocí vyvěral na povrch v dalším přívalu slaných slz.

"Jungkooku..."
hlesl Taehyung a konečně se pohnul. Nejprve nejistě pohladil Jungkooka po zádech a poté si ho k sobě rychlým pohybem přitiskl. Mačkal ho v pevném objetí a hladil ho po černých vlasech.

"Kookie.... " vzdychl a znovu mladšího pohladil po vlasech "šššš... Už je dobře. Jsem tady... Neodejdu..." snažil se Taehyung Jungkooka utišit, avšak sám plakal.

"Už nikdy neodejdu. Nikdy tě už neopustím. Slibuju..." hlas se mu zlomil. Nechtěl myslet na to, že by nekdy znovu odešel. To nepřicházelo v úvahu. Kvůli Jungkookovi, kvůli sobě.

Jungkook se po těchto slovech rozvzlykal ještě usedavěji. Majetnicky si staršího přitáhl za triko ještě těsněji k sobě a vstřebával ten pocit bezpečí, který ho v Taehyungově objetí naplňoval. Pocit, který celý půl rok necítil.

Tae si opřel bradu o Jungkookovo rameno a zadíval se do prázdna. Konečně ho měl opět u sebe. Konečně mohl cítit jeho vůni. Vzpomněl si na bundu, co měl na sobě. Lehce se od stále vzlykajícího Jungkooka odtáhl a opatrně si svlékl starou vojenskou bundu. Se slzami stále v očích a s úsměvem na tváři ji přehodil mladšímu přes ramena. Jungkook na něj zvedl pohled a v očích se mu zračil vděk.

"Děkuju." špitl a nasadil si bundu pořádně.

"Ne.. To já děkuju. Musela to pro tebe být oběť." zavrtěl hlavou Taehyung a pomohl Jungkookovi bundu zapnout.

"Ale byla pro tebe." pošeptal Jungkook a začervenal se. Připadal si, jakoby dostal dárek od svého oblíbeného zpěváka na autogramiádě. Připadal si jako malý kluk, kterému starší bratr koupil vysněnou hračku. Připadal si milovaný.

Taehyung se pousmál a políbil Jungkooka do vlasů. Ten se začervenal ještě víc.

"Kookie?"

"Hm?"

"Jak dlouho jsi tady čekal?" chtěl vědět Taehyung.

"Ummm... No.. Od půl hodiny po tvé zprávě." zakoktal se a zabořil pohled ještě hlouběji do země. Když to teď řekl nahlas, připadal si hloupě. Bylo jasné, že tak brzo by Taehyung nepřijel. A navíc si v tu dobu ani nebyl jistý, že přijede.

"To znamená, že jsi tu stál šest hodin??" zhrozil se Taehyung při pomyšlení, co všechno pro něj Jungkook vytrpěl. Musel vydržet jejich odloučení, poslal mu bundu a šest hodin stál na nádraží plném upocených lidí, kteří se na něj lepili.

Jungkook jen pomalu přikývl. Taehyunga zalila vděčnost. Jak zrovna on si mohl zasloužit tak úžasného kamaráda? On, který mu způsobil takovou bolest. A stejně ho Jungkook neodepsal a trpělivě čekal na jeho návrat. Taehyung si Jungkooka znovu přitáhl opět do pevného objetí.

"Děkuju. Jsi ten nejlepší člověk, kterého kdo může mít." hlesl a snažil se zadržet slzy, které se mu opět draly do očí. Jungkooka zahřála tato slova u srdce. Cítil, jak se prázdné místo na srdci s každou vteřinou v Taeho objetí zaplňuje.

Po dlouhé chvíli se chlapci od sebe odtáhli.
"Pojď, měli bychom jít. Ještě musíme za ostatními." usmál se Taehyung, vrátil se pro svá zavazadla, která nechal opodál a s šťastnými Jungkookem po boku se vydal z nádraží pryč.