The hard run by your side || TaeKook (√)

X. {Please no}

10. Please no

*Stalo se to. Nikdo už to nevrátí. Nikdo s tím nepočítal, nikdo si to nepřál. A ze všech nejmíň Jungkook. Jediné, na co se po tom zmohl, bylo celé dny sedět na Taehyungově posteli a plakat. Nejedl, nespal. Zapomněl jak žít. Jelikož bez žít nechtěl. Nemohl. kvůli němu..*

"Tae, počkej na mě!" smál se hlasitě Jungkook, když celý udýchaný klopýtal po zasněžené cestě. Taehyung se pouze ohlédl a s vyplazeným jazykem na Jungkooka rošťácky mrkl. Jungkook se zazubil a pokusil se běžet rychleji. V boku ho píchalo, plíce měl stažené a v krku ho škrábal suchý vzduch, ale běžel dál. Chtěl Taehyunga za každou cenu dohnat.

Když už ani Taehyung neměl sílu běžet dál, zastavil se  a svalil se celým svým tělem do studivých bílých peřin. Zavřel oči a lapal po dechu. Zanedlouho ucítil, jak se další tělo s oddechováním položilo vedle něj. Pootevřel jedno oko a usmál se na Jungkooka, který hleděl na sněžící oblohu nad nimi.

"Vyhrál jsem, nechytil jsi mě." zasmál se a přátelsky štípnul Jungkooka do - od zimy červených - studených tváří. Jungkook se zakřenil, ale usmál zároveň.

"Počkej příště. Už mi neutečeš." samolibě ukázal v úsměvu zuby, bílé jako sníh okolo. Taehyung se jen pobaveně zasmál a také upřel zrak k zatažené obloze. Leželi vedle sebe a vnímali navzájem svůj dech. Tyto chvíle měl Jungkook nejraději. Když byl s Taem a bylo ticho, protože slova nebyla potřeba. Stačily myšlenky a vzpomínky.

"Kluci, tady jste!" uslyšeli Taehyung s Jungkookem Jiminův výkřik a když se otočili za směrem, odkud hlas zněl, zahlédli usmívajícího se Jimina, jak běží k nim. Šála, kterou měl okolo krku, mu vlála ve vzduchu, který proudil z rychlosti jeho běhu okolo něj. Když Jimin doběhl k oběma klukům, šťastně se povalil na zem vedle nich.

"Ostatní jsou pořád tam někde vzadu, ale počítám, že přijdou každou chvil-.." nedořekl, jelikož se ozval válečný pokřik Hoseoka a o chvíli později se už všichni tři chlapci snažili zabránit, aby se jim nálož sněhu, kterou po nich Hoseok hodil, nedostala za krk.

Všichni tři se rychle postavili a s vražednými pohledy, avšak i se smíchem, ze sebe oklepávali poslední zbytky sněhu.

"Hoseoku! Jen počkej, ty podrazáku!" vyjeknul Taehyung , s odhodláním vzal do rukou sníh a uplácal jednu velkou kouli. Rozběhl se za už utíkajícím Hoseokem a Jimin s Jungkookem ho po chvíli rychle následovali. Jungkook běžel poslední. Viděl před sebou Jiminova záda a jeho vlající šálu, kličkujícího Hoseoka a za ním smějícího se Taehyunga. Smál se také. Taeho smích byl tolik nakažlivý a Jiminův do toho tomu ještě přidával. Cítil se šťastný. S přáteli, které měl rád. V této úžasné chvíli, kterých spolu zažívali tisíce. Cítil se opravdu šťastný a jeho zářivý úsměv to dokazoval ze všeho nejlépe.

Taehyung s Hoseokem byli stále nějaký kus před ním a Jiminem, ale i přes husté sněžení je pořád dobře viděli. Hoseok přeběhl silnici v naději, že stihne doběhnout do dormu a  ukrýt se před hrozivou vyhlídkou sněhu za krkem. Jungkook se nad jeho poskakováním musel znovu usmát. Ale to, co se stalo pak, smazalo Jungkookovi úsvěv. Ne jen pro tuto chvíli, ale už navždy.