The hard run by your side || TaeKook (√)

XI. {Don't go...}

Za prvé bych Vám všem chtěla moc poděkovat za překročení hranice 1K u této povídky ^^ jsem za to opravdu vděčná!

Za druhé se omlouvám za to, co se tady stane...{za to si těch 1k přečtení nezasloužím} Ale ještě není všemu konec, nebojte!

11. Don't go..

Stalo se to tak náhle. Nikdo to nemohl tušit a nikdo tomu nemohl zabránit. Mohli jen se zatajeným dechem a prázdnotou v hrudi sledovat, jak je Taehyung bezmocně silou jedoucího auta odhozen z vozovky. Jungkook se zastavil a s otevřenou pusou, nevěřícným výrazem a hlubokou propastí v žaludku sledoval, jak Taehyung bezmocně dopadl na zasněženou plochu vedle silnice, několikrát se překutálel a zůstal nehybně ležet.  Řidič v nablýskaném bílém mercedesu ujel.

Jungkook nevěděl, že se dal do pohybu, najednou však byl u Taehyunga a skláněl se nad jeho tělem. Srdce mu tlouklo jako splašené a dech se mu třásl. Bylo mu špatně při pohledu na Taehyungovu sinalou tvář, na které se zela obrovská krvácející rána na čele. Žaludek se mu svíral úzkostí a strachem. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.

"Kookie?" šeptl Taehyung, když zlehka pootevřel oči.

"Tae, jsem tady! Tady jsem! Podívej se na mě!" vyhrkl hystericky Jungkook a uchopil Taehyungovu bledou tvář do dlaní. Musel ho udržet při vědomí za každou cenu.

Taehyung se pokusil o lehký úsměv, ale vzniklo z toho pouze bolestné zaúpění, které Jungkookovi trhalo duši na tisíce kousků. Jednou rukou vzal Taehyungovu studenou dlaň do své a druhou měl stále na jeho tváři.

"Tae, podívej se mi do očí! Jsem tady, Tae!" sýpal přiškrceně, že ho bylo sotva slyšet. V jeho hlase bylo znatelné neskutečné zoufalství. Prsty mnul Taehyungovi dlaň a křečovitě se třásl "Tae, všechno bude v pořádku! Uvidíš!"

Taehyung se bezmocně podíval na Jungkooka  a v jeho očích se odrážela úzkost z očí Jungkookových. Znovu se pokusil lehce usmát. Přemáhal další nával bolestné agonie a s námahou věnoval Jungkookovi úsměv, který měl jeho nejlepší přítel tolik rád.

"Neuzavři se před světem. Ano?" ztěžka ze sebe pomalu vydal a naléhavě se podíval Jungkookovi do očí.

"Tae! Ty tu budeš se mnou! Nebudu se muset uzavřít, protože tu zůstaneš! Musíš tu zůstat!" Jungkookovi z očí vytryskl nezastavitelný proud slz a křečovitě silněji stiskl Taehyungovu dlaň. Tohle nemohl dopustit.

"Slíbíš mi to?" naléhal znovu Taehyung a v jeho očích byla prosba.

"Já...Tae! Zůstaň tady! Neodcházej! Nepustím tě!" křičel hystericky Jungkook a zoufalostvím zbaven všech smyslů tiskl Taehyungovu stále chladnější dlaň.

"Buď opatrný. A kluci taky." vydechl naposled Taehyung, ruka kterou Jungkook svíral mu ochabla a z očí vyprchal poslední zbytek života.

"Neee! Tae! Taehyungu! Podívej se na mě! Tae! Nemůžeš...!" křičel Jungkook z plných plic a odmítal si to přiznat. Taehyung každou chvíli určitě vyskočí a začne se smát s tím, že tohle byl jeden z jeho hloupých žertů. Ale Taehyung nevstal z chladné země. Ani se nezačal smát. Nehybně ležel na bílém sněhu místy zbarveném jeho krví a skelným pohledem zíral bez života na Jungkookovu tvář.

"Kookie....to nemá cenu..." ozval se za jeho zády tichý Yoongiho hlas. Třásl se a zněl ochraptěle. Jungkook zapomněl, že jsou tu i ostatní a vylekal se, když Yoongi promluvil. S očima plnýma potoky slz se prudce otočil, přičemž zároveň ochranářsky objal Taehyungovo nehybné tělo.

"On není mrtvý! Není! Nemůže!" křičel a zběsile těkal pohledem po tvářích kluků jako vzteklé zvíře v kleci. Yoongiho tvář zůstávala bez výrazu, jen jeho pleť byla bílá jako sníh okolo. Namjoon  vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy yíral do prázdna. Jimin nehybně stál a měl pohled přišpendlený na Taehyungově mrtvém těle, zatímco objímal vzlyky třesoucího se Hoseoka. Jin seděl opodál na bílé pokrývce a upřeně hleděl do sněhu před sebou, zatímco v ruce křečovitě svíral telefon. Všichni kluci měli tváře mokré od slz a v očích další neprolité. To nemohla být pravda. Přece nemohli uvěřit, že by nás opravdu opustil. Jsou tak naivní. Běhalo Jungkookovi hlavou spolu se spoustou dalších myšlenek. Ale když pohlédl opět na svého nehybného přítele pod sebou, někde hluboko v sobě si uvědomil, že jediný naivní je on. Boj sám se sebou ale nevzdával.

"Zavolejte někdo záchranku!" rozkřikl se a prudce se zvedl. "Honem! Oni ho zachrání!"

I přesto, že to bylo to první, co Jin udělal, trval Jungkook na své, aby začali něco dělat.

"Dělejte! Proč tady jen tak stojíte! Musíme mu nějak pomoct! On...!" rozmáchl se rukama a znovu se otočil na Taehyunga.

"Kookie.....on je mrtvý." zaslechl jakoby zdáli tlumený přiškrcený Yoongiho hlas. Ozval se další výbuch Hoseokových vzlyků. Tíha těchto pravdivých  slov na Jungkooka konečně dopadla plnou vahou. Cítil, jak mu srdce těžkne a myslel, že váží snad tisíc kil. Hlava mu třeštila v návalu emocí a temnil se mu zrak. Aniž by o tom vůbec uvažoval, sklonil se opět k Taehyungovi a lehce přiložil prsty na jeho bledá víčka. Pomalu je zavřel a zakryl tak Taehyungovy oči v poklidném temném úkrytu. Najednou vypadal, jakoby spal. Jakoby pouze nevinně snil a každou chvílí se měl probudit s úsměvem na rtech jako každý den. Ale nestalo se tak a Jungkook si uvědomoval, že tento úsměv už nikdy neuvidí. V hrudi se mu tříštily pocity na tisíce kousků a tvořili jednu hlubokou propast, do které Jungkook padal níž a níž. Hlouběji a hlouběji se ztrácel v nicotě, ze které nebylo úniku. Sbohem Tae...