•Pouto přátelství•

Naděje #5

Když sem se probudila tak bylo asi 7:35. "Sakra!" vykřikla jsem tak nahlas že mě musela slyšet i mamka dole v pokoji. "Já nestíhám?!" To už za mnou mamka přiběhla. "Co se děje Steffi?" zeptala se mě mamka. "Mami...já nestíhám" Okřikla jsem jí. "Když si mákneš tak vše stihneš, tak dělej a nemel" odpověděla mi s trochu naštvaným hlasem.

Je 7:50 a já konečně vyrážím do školy.
Byla jsem ve škole přesně v 8:00.
"Stefanie!!" zařvala na mě učitelka když jsem přišla do třídy.
"Kde ste byla?!" zeptala se mě naštvaným hlasem.
"Omlouvám se paní učitelko,zaspala jsem Promiňte."
"To vás neomlouvá. Zítra tu chci mít omluvenku... Jasný?!"

"Ano paní učitelko"

"Posaďte se..." odpověděla.

Už je 14:30 a já už du pryč z toho vězení. Áďa i Adrian ještě museli nakoupit. Chudáci holky.

Když jsem přišla domů napadl mě jeden šílený nápad. "Co takhle jít Je najít?" Vždyť jí ještě nezabili. Rozhodla jsem se ze dne na den. Do batohu jsem si zbalila 2 lahve minerálky,jídlo,mobil,peněženku,klíče a GPS. Tu GPS jsem si vzala abych kdyžtak věděla kde jsem. Zovalala jsem mamce že teď budu spát 1-2 týdny u kamarádky ať se neleká. Ještě že je moje mamka tak hodná...
Zabouchla jsem dveře a zamkla. Zašla jsem si ještě do H&M a koupila si tam teplou bundu a stylové kalhoty. Potom jsem vyrazila do nedalekého lesa. Docela jsem se bála a tak jsem celou cestu volala s holkama (Áďou a Adrian) přes Skype na mobilních datech.