•Pouto přátelství•

Super kamarádka #2

O měsíc později

Už se s Je známe měsíc. Za ten měsíc jsme zjistili že potřebujeme být spolu. Máme toho tolik společného. Jsme jako dvojčata. Obě taková nemehla. Už jsme z toho že vše pokazíme fakt nemocné. Jediná věc kterou nemáme společnou je to že ona je takový andílek a já oproti ní takový ďáblík

V 9:45 mi někdo volá. Ale než se odhodlám dojít pro mobil tak to ten dotečný típne. Když už jsem vstala tak se kouknu na mobil a vidím že mi volala Je "Co asi potřebovala?" Normálně mi takhle ráno nevolá. No co zavolám jí zpět.

"Je? Ty jsi mi volala?"

"Ano volala. Steffi mám problém můžeme jít dnes ven?"

"Jasně. Ale už mně nenapínej!"

"Steffi... Vše ti řeknu venku za 15 min jsem tam. Tak zatím pa"

"Pa"

Mám o Je docela strach... Doufám že to není nic vážnýho. Už bych se měla jít oblíct a udělat ze sebe člověka.

Najednou zvoní zvonek.

"Mami?"

"Ano Steffi?"

"Půjdu ven s Je. Jo?"

"Dobře ale dejte mi na sebe pozor"

"Jasně tak pa :)"

" pa užijte si to! :)"

Otevřu dveře a tam stojí Je. Je nějaká přešlá :\ Musím jí přivést na jiné myšlenky.

"Tak co se děje Je?"

"Pojď. Řeknu ti to cestou"

"Steffi. Je to vážný vypadá to že můj dědeček zemře. Mám ho opravdu moc ráda je to jediný člen rodiny který mi opravdu rozumí :\"

"Neboj Je. Tvému Dědovi se noc nestane. Je v nemocnici?" snažím se jí uklidnit

" ano je."

"Tak co mu upíct bábovku a přinést mu jí?"

"Skvělej nápad! :) Steffi ty mně nikdy nezklameš"

"Ale prosimtě. Tak už pojď ať vše ztihneme :)"

Tohle je zatím druhá část :) Tak prosím omluvte chyby. Děkuju ;)