Slepý Les

Část 2.

A tak se stařičká paní Bélangerová dala do vyprávění. Do vyprávění o sobě samé a dvou světech, ve kterých uvízla.

„Nua se narodila v Kanadě," začala. „V malebné vísce Kingsbury v provincii Quebec, jehož počet obyvatel se jen stěží rovná stovce. Na tom malém kousku půdy nemají nemocnici ani školu, mají tam jen pár opilců, nešťastných manželství a mívali tam i malou Nuu Bélangerovou, dokud nebyla deportována do nemocnice v hlavním městě provincie.

Malá Nua Bélangerová totiž trpěla podivnou nemocí. Přístroje v Centre D'hébergement Hospital General De Québec, která je největší a nejvybavenější nemocnicí v celé provincii, věčně ukazovaly nesmyslné hodnoty. Její horečky rozbíjely teploměry a její tlak tlakoměry. Nikdo nevěděl, na co si to její zdraví hraje, ale všem bylo jasné, že organismus kolabuje.

Jednoho dne se malá Nua Bélangerová zvedla z lůžka a přesunula se k zrcadlu. Tmavé husté vlasy jí rámovaly mongoloidní rysy pěkné tváře a zpod noční košilky, kterou chtě nechtě musela nosit, trčela hubená lýtka. Bosými chodidly chutnala ošklivou podlahu nemocničního pokoje. Pohled v zrcadle směřovala k jedinému barevnému předmětu v místnosti, který všakk navzdory kontrastu s okolím, jen pohřbíval veškerý optimismus.

N. Bélanger
Věk: 7 let
A7; pokoj 84

Stálo černým písmem na modré pásce. Bylo těžké zbavit se dojmu, že je ten pruh papíru víc jako koule na noze, než jako připomínka, že mrtvě vypadající pacient stále žije.

Jak tak malá Nua Bélangerová hleděla do zrcadla, představovala si, že se jí celý svět jen zdá. Že její otec není líný opilec a její matka není ztracená existence. A že ona sama tu ve skutečnosti není, že leží v postýlce s nebesy a za okny jejího úžasného pokoje se rozléhají luky se smotanými balíky obilí. Čím usilovněji si to představovala, tím lépe se cítila. A čím lépe se cítila, tím více se od ní svět vzdaloval.
Až najednou zmizel úplně."

Chlapec na ni napjatě hleděl a Nua se svýma starýma očima byla na ten moment samotným odrazem jeho myšlenk. „A co bylo dál?" zeptal se.

„Všude byla tma, ale na zdi stále viselo zrcadlo. Jako na dveře do snu. Malá Nua na ně položila prsty, obraz se zvlnil, prsty prořízly sklo a se najednou objevila v zářivém světě. Všude byla kouzelná zelená, asi tak, jako tvoje oči! Navíc zalitá perleťovou modří a světlem úžasného srpku měsíce.

Čím více se malá Nua rozhlížela kolem sebe, tím více věcí mlha odkrývala. Byly tam stromy, spousta stromů, krásných silných a vysokých! Na jedné straně jehličnany, na druhém konci hra listů všech druhů. Nua samotná stála na malinkém paloučku plném květin tisíců barev, kterými se proháněli cvrčci, cikády a další hmyz. Bylo to překrásné místo plné života, úžasné napohled. A vzduch tam byl prosycený vůní smůly a přímo kypěl životem."

„A ona se nebála?" napadlo chlapce.

„To víš, ano. Ale aura toho místa jí vyrazila strach z hrudi a zanechala v ní jen úžas."

„A jak vlastně voní ta smůla?" Nuě bylo moc smutno. Jak se všechny krásné věci na světě mohly ztratit tak rychle? Chudák chlapec, nikdy nepozná takové zázraky, jaké potkali jeho rodiče. Pevně stiskla rty a hledala slova, jak by mu mohla vůni smůly přiblížit, jenže jich nebyl dostatek.

„To ani neumím popsat," řekla zlomeně. „Ale kdybych někdy našla vhodná slova, povím ti to, ano?"

Chlapec přikývl. Nua se uvolněně nadechla, protože ji po stříbrných vlasech pohladil vánek. S tváří obrácenou k obloze spatřovala mezi mraky náznaky blížícího se deště. Proto pokračovala ve vyprávění, aby se s chlapcem nemusela rozloučit předčasně. „V tom modrém světě, ve kterém se ocitla, to bylo jako ve snu. Mohl jsi cokoli, když jsi tomu doopravdy věřil. Věk ani fyzická zdatnost nic neznamenaly, tam záviselo všechno na představivosti a důvěře. A tamní obyvatelé to věděli, byli neuvěřitelně moudří a znali všechna tajemství onoho světa. Byli také moc ohleduplní vůči stromům a jiným živočichům, všichni si tam byli rovni. Ale byli škaredí. Ženy měly jelení rohy a muži vlčí zuby a tlapy, jiní měli kočičí ouška, nebo další zvířecí rysy. A Nua se jich bála."

Jen co jí ta slova splynula ze rtů, zalitovala svých tehdejších činů a myšlenek. Byla naivní, hloupá a stále tolik lidská, že jí opravdu záleželo jen na obalu knihy.

Když jsou děti malé, jsou čisté, jsou nesobecké a nepoznamenané lidskostí. Jenže malá Nula Bélangerová měla smůlu a její čistota byla pohřbena pod nánosy špíny, ve které žila. Zlomení jejích dětských snů se jí vpilo do kůže natolik, že už se neodvažovala v ně věřit. A tak se z malé Nuy Bélagerové stala velká Nua Bélangerová.

K prozření a k navrácení k její dětským snům ji vrátilo až stáří. Jako had ze sebe svlékla ošklivou zsinalou kůži plnou té špíny, kterou na sobě tak dlouho nosila, a proměnila ji v háv vrásek a vodnatých očí. A to všechno v okamžik, kdy se před třemi roky sesula ze schodů a setkala se s dětmi Mii Marie Leclarkové s kouzelně zelenýma očima.

„Když malá Nua udělala první krok tím kouzelným světem," navázala na příběh po odmlce, „přišlo přivítání. Bosými chodidly šlápla na cosi měkkého. Takovou konzistenci bych si netroufala k ničemu přirovnat, ale... Inu... Bylo to jako šlápnout do psího hovínka." Chlapec se začal smát a jako by právě řekla něco zakázaného, spiklenecky se na ni zakřenil. I Nua se na něj usmála a mrkla tak, jako se mrká na malé děti, když jim svěříte malé nepodstatné tajemství.

Vyprávění se zatím ani zdaleka neblížilo konci, a tak Nua pokračovala. Teď už mírně spěchajíc, protože zatahující se obloha hrozila deštěm. „Když malá Nua znechuceně pohlédla k zemi a pokusila se otřít si nohu o jiný kousek čisté země, spatřila barevnou housenku. Opravdu velkou barevnou housenku, která snad více než nevábný hmyz připomínala barevné cukrátko."

„Fuuj," zašklebil se hoch a znechuceně se zkroutil.

„No počkej ještě," usmála se na něj Nua. „To není zdaleka všechno! Ta housenka totiž měla podobnou vlastnost, jako cukrátka. A tak neumřela a Nua ji nerozšlápla. Místo toho se na ni ono zvířátko obrátilo a drobnými prasečími očky si ji změřilo. Měřilo si ji ještě hodnou chvíli spíše popuzeně, než vyděšeně. ‚Hleď, kam šlapeš, ty bláhová! Jsem na přechodu,' zahudrovala housenka záhy a jala se pokračovat ve své cestě."

„To vážně řekla?" smál se hoch a pomrkával po ní zelenýma očima.

„Ano, to vážně řekla," přitakala Nua. „A navíc to nebyla ta housenka. Byl to ten housenka."

„Myslíte, jako... Housák? A uměl mluvit?"

„Ano, ano. Housák. Mluvit uměl, to ano, jenže v tom světě umělo mluvit kde co! Tenhle housák, ten uměl dokonce zpívat."

„To není možné. Housáci přeci nemluví. Ani nezpívají."

„A to, že stromy už také nerostou, to ti zvláštní nepřipadá?"

✖ ✖ ✖

Je tu další část. Jak jsem slíbila, o poznání delší. Doufám, že se líbila. ^^ Opět budu ráda za jakoukoli radu, hlas, komentář... Jakákoli reakce potěší. c: