Slepý Les

Část 1.

Nua se s dětmi Mii Marie Leclarkové měla střetnout podruhé o tři roky později, a to v bývalém Parc du Bois-de-Coulonge. Tam to kdysi kvetlo zelení a vzduch byl prosycený zpěvem ptáků – teď tam zeje betonový kvádr. Hnízda jsou pryč a po zelené, jako by se slehla zem. Ten betonový kvádr je monstrózní obdoba paneláku, kterou zde nechal vystavit místní starosta pro nové obyvatele. Ostatně jako ve všech dalších parcích, které v Quebeci bývaly podél Řeky svatého Lawrence, i odsud se vytratila veškerá radost.

Nua takové pohnutky donedávna chápala, ale poslední dobou, když spatřovala v každém kousku planety její utrpení, jí začínaly připadat zvláštní. K čemu jsou lidé, když si pod nohama devastují vlastní domov?

Tehdy si paní Nua Bélangerová povzdechla: „Kam ten svět jenom spěje?" A dál už o tom jen tiše přemýšlela, sedíc na ošklivé lavičce. Myšlenkami vířila kol podoby starého světa a vzpomínala na všechnu tu zeleň, kterou děti Mii Marie Leclarkové pravděpodobně nikdy neuvidí. A jak tak přemýšlela nad dětmi, rozpomněla si na babičku těch chlapců se zelenýma očima, Miu Michelle Richelieuovou, se kterou se kdysi setkala.

A jak tak seděla, vzpomínala a pohledem přejížděla všechny betonem zalité chodníky, vkročil do jejího zorného pole malý hoch. Měl plavé vlasy a zelené oči, jaké jí osud nahrál do karet. Ta zelená by se dala přirovnat k takové speciální zelené. Kouzelné zelené, kterou Nua potkala jen jednou v životě, na zvláštním místě. Mohl být ten chlapec vnukem Mii Michelle Richelieuové? Syn Mii Marie Leclarkové, rozené Richelieuové?

Dala se do přemýšlení o tom zvláštním místě a úžasné zelené, kterou si se Snem neoddělitelně spojovala. A o úctyhodnou chvíli později uvědomila si, že tamní lidé měli ve všem pravdu, když povídali o plačící planetě.

A náhle jí bylo strašně líto, co tomu místu společně s Miou Michelle Richelieuovou a panem Niklasem udělali. Nua se rozplakala. Její unavené a stářím zmožené tělo nevyloudilo jediný vzlyk, ale oči, které nikdy nestárnou, ty plakaly.

A staré slzy přivolaly mladého chlapce s kouzelně zelenýma očima a hlasem jako když šeptají stromy. „Paní?" zeptal se. „Jste v pořádku?"

Paní Nua na něm ulpěla unaveným pohledem a přikývla. „Já ano. Ale Země pláče."

Hoch, který se s takovou odpovědí nespokojil, se usadil na zemi. „Já ale žádné slzy nevidím."

„Už plakala příliš. Slzy vysychají."

„A proč neslyším její vzlyky?"

„Země je stará. Moc stará. Na vzlyky už nemá sílu."

Chlapec se zamyslel a očima přelétl betonem pobitou zem. „A jak to víte, že země pláče?"

Nua se zhluboka nadechla a stažené plíce naplnila vzduchem. Jako dva dmoucí se měchy, co se chystají plivnout duši jiskrám. „Povím ti příběh," řekla. „Je o jedné holčičce a dvou místech. Chceš ho slyšet?"

✖ ✖ ✖

První část jsem tedy přidala ještě dnes. V budoucnu snad budou delší, teď se mi líbila vidina toho náhlého utnutí. ^^

Moc mě potěší názor, kritika, cokoli. :)