Paní Nua Bélangerová si zrovna uvědomila, že je stará.
Uvědomila si to v moment, kdy ji nemilosrdná gravitace strhla z posledního schodu Quebecké nemocnice a nikterak šetrně ji položila na špinavý chodník.
Než ona samotná zaregistrovala vlastní pád, přihnala se jí na pomoc jakási žena. A za těch pár sekund, co Nue pomáhala na nohy, projevila vůči ní více slušnosti, než mnozí za celý její život. Rychlá diagnóza této přívětivé blondýnky se syny v kočárku, jí něco připomněla. Dávnou schovanou a hluboko zakopanou myšlenku. Po té se musela nepřítomně natahovat nějakou chvíli, neboť se jí jeden z chlapců znenadání tázal, zda nemá potíže. Měl oči kouzelně zelené a hlas jako když šeptaly stromy.
„Jen jsem upadla, chlapče. To se lidem stává," odvětila Nua stejně vratce, jako se pokoušela zvednout na nohy. Až pomocná ruka jí pomohla přelomit kolena a opěrný bod v ramenou ženy jí umožnil stát.
A tehdy se Nua (nyní si plně vědoma toho, že je stará), vůbec poprvé setkala s dětmi Mii Marie Leclarkové, rozené Richelieuové.
✖ ✖ ✖
Tak tohle, tohle je prolog vůbec prvního příběhu, který zveřejňuji a který hodlám dopsat. Strašně moc mě potěší jakákoli rada, kritika či jakýkoli komentář, hlas nebo follow. ^^
Všechna práva vyhrazena ©CaTurna
ČTEŠ
Slepý Les
Fantasía„A ty jsi sám, Strome?" „Ne, rozhlédni se. Tolik a mnohem víc mých druhů mne obklopuje." „Ale oni nejsou jako ty, viď? Oni nás neslyší a nesledují nás zpoza klobouku. Proč?" „Ale ano, slyší nás. Poslouchej, to ševelení listů. To před tebou smekají...
