Jmenuji se Kyo. Je mi 23 let. Už jsem vystudoval vysokou. Je ze mě novinář. Mám malý byt v jedný bytovce nedaleko zastávky metra, kterým jezdim do práce. V práci se mi vede docela dobře na nováčka. Abych to upřesniltak pracuji v oblasti umění. Takže píšu články o různých výstavách, malířích, sochařích a podobně. Domů chodim vždy až pozdě večer, ale když mám uzávěrku tak někdy až druhý den. No ale dnes už asi půjdu domů. No je 11 hod. tak zaklapnu notebook dám ho do tašky k tomu jěště vezmu nějaký články , který potřebuju zkontrolovat a jdu na zastávku. Stíhám jen tak tak metro. Metro bylo i v tuhle hodinu docela přeplněný, ale tak vzládnul jsem to. Á konečně je tady moje zastávka. Do mýho bytu to je jen vyšlápnout mírnej kopec. Bydlím až vve 12 patře. Když vystoupím z výtahu tak vůbec nekoukám na cestu, protože štrachám klíče v tašce. Když najednou do někoho vrazím. Do někoho vyššího než já a taky svalnatějšího.
"Gomen..." říkám když zvedám hlavu, abych se tomu muži podíval do obličeje.
Když uvidím tu tvář tak jsem překvapenej. Byla tak krásná i když měla hrubé rysy. Oči měl krásně hnědé a vlasy uhelně černé, které mu padali do tváře. Jsem ním úplně okouzlen a tak nevnímám jak říká že se nic nestalo. Probralo mě až teprve jeho představování
"Já se jmenuji Yoshiaki Saga." k tomu natáhl ruku abychom si potřásli. Ruku jsem přijal a taky se představil.
"Těší mě, já se jmenuji Kyo Chan" k tomu jsem se usmál a pustil mu ruku. Všiml jsem si že on se vůbec neusmívá a má pokerový výraz.
"Koukám že budete můj nový soused." zeptal jsem se ho. A protože jsem si myslel že je starší jak já tak jsem mu radči vykal. Přikýval.
"No tak já už půjdu k sobě. Kdybyste něco potřeboval nebo potřeboval s něčím pomoct tak se mě nebojte zeptat. Bydlím hned vedle. Sayonara." usmál jsem se a šel k mím dveřím, tam jsem se musel bohužel zastavil a dál štrachal ve svý tašce.
A konečně našel jsem je. Odemknul jsem je a jěště jednou se podíval jak Yoshiaki nosí krabice do bytu. No má opravdu pěknou postavu i obličej, ale mohl by vypylovat svoje mluvení. Pomyslel jsem si když už jsem byl v bytě a zamykal dveře. Asi bych se měl přiznat mám zájem o muže. No vždyť taky mám malou postavu ani ne moc svalnatou, obličej mám jemných rysů. Oči mám zelený a vlysy mám blonďatý se zelenejma melírama a mám je sčesaný do obličeje a taky trochu podlouhý. No nic musím se pustit do práce. Sednu si do obyváku, vytáhnu notebook a články a začnu pracovat. Když asi po hodině někdo zazvoní. Kouknu na hodinky jen 00:10 hod. Tak vstanu a jdu otevřít se zvědavostí kdo by to mohl být v takovou hodinu. K mému překvapení to je Yoshiaki.
"Nemáš obvaz nebo náplast?" náhle řekl. Koukám na něj jak vyvoraná myš. A po chvíli
"Vybaloval jsem si nože a o jeden jsem se řízl a moji lékárničku nemůžu najít." Koukl jsem se na jeho ruku, která opravdu krvácela.
"O promiň.Jasně pojď dál." a šel jsem do kuchyně. Šel hned za mnou. Posadil jsem ho na sedačku a otřel jsem mu nejdřív krev po celé jeho ruce. Potom jsem vzal dezinfekci a opatrně jsem mu tu ránu vydezinfikoval a hned obvázal. Po celou dobu jsem sledouval jeho obličej, ale nijak se nezměnil, stále mě pokerový výraz.
"Děkuju najednou zaznělo z jeho překrásných úst.
"Nemáš za co....a teda....nemáte za co." trochu jsem se za červenal a pokusil jsem se o úsměv .
"To je v pořádku, nemusíš mi vykat" a usmál se. To je snad poprvé co se usmál....vlastně to je poprví co se usmál.
"Ty ještě studuješ nebo už pracuješ? A vlastně kolik ti už je, protože vypadáš na 17." Zeptal se mě, ale zase s pokerovým výrazem
