Symfonie

Švadlena

Jedu vlakem. Za oknem se míhá malebná krajina, vyprahlé louky, zelená pole a malé vesničky. Na protější sedačce v rychlíkovém kupé spí vousatý muž, vedle mě sedí srdečně vyhlížející baculatá dáma s košíčkem červených jablek na klíně. Idylický dojem kazí jen šedá, zatažená obloha. Každým okamžikem může započít divoká bouře.

Vjíždíme do tunelu. Nic zvláštního, říkám si, ale bůhvíproč mám strachem stažené hrdlo. Náhle zastavujeme. Světla slabě zablikají, zhasnou a vlak se ponoří do tmy. Vlastně na tom není nic divného, vojáci poslední dobou zastavují vlaky čím dál častěji. Ale uprostřed tunelu?

Rozhlížím se po svých spolucestujících, ti ale někam zmizeli. Začínám panikařit. Co se mi může stát? uklidňuji se. Nic trestného jsem přeci neprovedla. A koneckonců, má teta vládne mé zemi. Nikdy by mě nenechala zatknout. Ale jsme ještě vůbec v mé zemi?

Vtom spatřím kruh světla. Někdo se ke mně blíží s lucernou. Zahlédnu temné, zkalené oči a přejede mi mráz po zádech. Kolem mě se mihne černý samet, z něhož pomalu, jedna po druhé, vyrůstají růže...

Trhla jsem sebou a zjistila jsem, že ležím v zahradě. Mezi růžemi. Nebe je temné a měsíc v úplňku pokrývá zemi svým stříbřitým svitem jako průsvitný závoj. Ve vlasech mám listí a trávu a lem mé bílé noční košile je zablácený. Co se stalo? Jak jsem se sem dostala?

Vzpomínám si na sen o růžovém králíkovi. Mluvil ke mně a lákal mě do černé králičí nory. Odmítla jsem. Pak jsem se probudila. Můj jindy rozlehlý pokoj se mi najednou zdál hrozně stísněný, tak jsem vyšla do zdobené rokokové haly. Zezdola jsem zaslechla Ilsu, mou tetu, jak něco říká Vránovi. A potom jsem seděla ve vlaku. Králík, Vrána, vlak, zahrada...je to zvláštní.

Chtěla jsem se zvednout a jít zpátky do svého pokoje, ale přemohla mě únava. V tu chvíli jsem ležela v posteli, obklopená těžkými duchnami. A z nočního stolku čněla jedna jediná růže.

...

„Sieglindo, co se ti včera stalo?" zeptala se mě Ilsa. V rámci jakési přehlídky jsme v černém autě projížděly městem. Nic moc jsme nedělaly, Ilsa se jen občas vyklonila z okénka a kynula jásajícím davům.

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Jen jsem si popotáhla límeček u svých slavnostních šatů, které mě neuvěřitelně škrtily.

Otočila se ke mně a medaile na její uniformě zlověstně zachřestily. „Ráno tě našel zahradník v růžovém záhonu. Můžeš mi to nějak vysvětlit?"

Mlčela jsem a ona mě propalovala pohledem.

„Ilso...," začal Vrána, který seděl vedle šoféra.

Obrátila se k němu. „Co chceš?" vyštěkla.

„Ilso, prosím tě, nech ji."

Svraštila obočí. „Jenom chci vysvětlení, to je všechno."

Vrána se jí zahleděl do očí. „Ale nenapadlo tě někdy, že..."

„Že co?"

„No však víš, Švadlena..."

Nenechala ho doříct větu. „Generále Vráno!" vykřikla nepříčetně. „To je státní tajemství! A Sieglinda rozhodně nemůže být..." Zarazila se. „Promiň, Jirko. Nechtěla jsem křičet. Pojeďme zpátky do paláce."

Němě jsem na ně zírala a nevycházela jsem z údivu. Švadlena?

...

Když jsme dorazili zpátky do paláce, Ilsa mě poslala do svého pokoje, abych se přichystala na večerní ples, zatímco ona přednese z balkónu svůj projev. Otevřela jsem velkou vyřezávanou skříň, chtěla jsem si obléct svou oblíbenou večerní róbu kouřově modré barvy.