Symfonie

Co je Sigmund proti hudbě?

Proti hudbě?

Willibald tiše zakroutil hlavou. Stále tomu nemohl uvěřit. Dosud byl pevně přesvědčen, že jeho sklep, ač starý a poněkud strašidelný, je zcela běžná součást domu, místnost jako každá jiná, a že i kdyby člověk hledal sebedůkladněji, nalezl by jen pytle s bramborami, nádoby plné nakládané zeleniny pečlivě vyrovnané podél stěn a na ošklivé tmavé skříňce v rohu možná i vrtačku a hoblík. Vždyť si chtěl jen uvařit oběd! Kdo by byl čekal, že se ta prasklá cihla za sklenicemi s červenou řepou uvolní, odhalí jakousi improvizovanou tajnou skrýš a v ní tu… proklatou věc!

Onen předmět nyní ležel přímo před ním na desce vyřezávaného psacího stolu. Vlastně vypadal docela neškodně. Jen pouhá zažloutlá a trochu zaprášená stránka plná not. Ručně psaných, zřejmě inkoustem. Podle svorek spojujících vždy dvě notové osnovy mladý student bystře usoudil, že se jedná o klavírní kompozici. Rozmáchlý podpis v horní části papíru nálezci sděloval, kdo je autorem. Nějaký Sigmund Neuthaler. Pod jeho jménem stál důležitý dodatek: nejlepší hudební skladatel všech dob. Willibald se ušklíbl. Pán zjevně netrpěl falešnou skromností.

Jen podivný název skladby objevitele mátl. Změť přeškrtaných slov naznačovala, že komponista v průběhu práce vyplýtval značné množství titulů. Zbyla jen prostá věta: Co jsem já proti hudbě?

Vůbec to nedávalo smysl.

Několikrát si přehrál melodii na klavíru a musel uznat, že na Sigmundově odvážném tvrzení něco je. Nepochybně měl ohromný talent. Dokázal mistrně poskládat tóny do rázné, a přesto poněkud teskné balady, jež hrdě vzpínala svá křídla k nebesům, a zároveň klesala kamsi do hlubin sklepení, kde byla před chvílí nalezena.

Pokusil se připojit harmonii. Jeho prsty neohrabaně hledaly na klaviatuře správné akordy. Nijak nevynikal v umění hry na klavír a vlastně nikdy tak docela nechápal, jak někdo může hrát každou rukou něco jiného, takže jeho snaha průběh kompozice značně zpomalovala. Odměnou mu však byla neskutečná, téměř až nadpozemská krása, z níž loudavé tempo pranic neubíralo, jak s podivem shledal. Odhodlaně nořil své velké nešikovné ruce do oceánu černobílých klapek v touze zachytit z té nádhery co nejvíce. Ovšem ani vysilující námaha nedokázala zaplašit roj otázek, jež mu jako dotěrné mouchy vytrvale bzučely v hlavě.

Co je ten Neuthaler zač? Nejprve prohlásí něco tak troufalého a následně svůj výrok bez mrknutí oka popře. Proč?

Samozřejmě ho hned napadlo, že nápis někdo zfalšoval. Že ty dvě rozdílné věty možná nepsala tatáž osoba. Tuto myšlenku však okamžitě zavrhl. Písmo vypadalo naprosto identicky. Z nějakého důvodu mu připadalo, jako by mu čísi nehmotná, ledová ruka svírala hrdlo. Sedl k počítači a do vyhledávače zadal Sigmundovo jméno. Nic. Internet nejlepšího skladatele všech dob nezná.

Co se mu jen mohlo stát?

První vizi, která se Willibaldovi vynořila zpoza mozkových závitů, vévodil hořící dům. Plameny divoce tančily v horkém vzduchu jako soubor vyděšených baletek, šlehaly vysoko ke hvězdám a propůjčovaly noční obloze zlověstný, krvavě rudý nádech. Ten hrozný výjev pozoroval z ulice urostlý muž s rezavými kotletami, jak Sigmund Neuthaler zcela jistě musel vypadat, a jeho tvář nabývala popelavé barvy, neboť si stále intenzivněji uvědomoval, že jeho celoživotní dílo právě stravuje nelítostný oheň. Kromě jedné drobné balady pro klavír, již si v zoufalství tiskl k hrudi. Nejspíš z toho dočista zešílel. „Co jsem já?“ křičel srdceryvně, dokud ho lidé neumlčeli.

Smutné.

Nebo tomu bylo přesně naopak. Třeba ho odmítla nějaká žena. Byla jistě velice krásná, vlídná, vznešená a moudrá a on ji z celého srdce miloval. Možná dokonce psal svou hudbu jenom pro ni, snad by se i mezi zavrženými tituly zachované kompozice našlo něco jako Sen lásky nebo Mé nejdražší. Z té bolesti mu potom přeskočilo a on sám zničil své skladby. Jen tu jedinou ponechal jako zprávu o svém nešťastném osudu.

To nezní až tak nepravděpodobně, no ne?

A co když měl Sigmund nějakého méně nadaného, zato velice žárlivého konkurenta? Představa zapšklého vousatého staříka se nezdála až tak nadsazená. O jedné bouřlivé noci, když se celý dům kolébal na vlnách sladkého spánku, se tiše vkradl dovnitř a zničil veškerou Neuthalerovu práci, až na jeden krátký, zanedbatelný rukopis, který se tou dobou shodou okolností nacházel pod hudebníkovým polštářem. Ráno si nebohý komponista s pláčem rve ryšavé vlasy, neboť z jeho námahy nezbylo nic. Tedy, téměř nic.

Všechny domněnky vcelku uspokojivě popisovaly, proč se nejlepší skladatel všech dob nestal slavným. Vesměs i objasňovaly příčinu muzikantovy náhle nabyté skromnosti, ale jednu věc žádná z nich nedokázala vysvětlit. Proč právě hudba? Kdyby na jejím místě stála příroda, Bůh, tak prosím, ale něco tak nádherného, ušlechtilého a duši konejšícího, jako je hudba?

Jedině že by byl Willibald příliš hloupý na to, aby Sigmundovu dozajista krutému osudu porozuměl.

Teprve teď si uvědomil, že mu po tvářích kanou slzy. Rázně je setřel hřbetem ruky. Cítil se divně. Opravdu je to on, koho tak dojal vyfantazírovaný životní příběh nějakého zapomenutého arogantního náfuky? Jak sentimentální!

A vůbec, měl by se té proklaté věci co nejdříve zbavit. Nutí ho příliš přemýšlet a to není dobré. Chová se hloupě. Přemítá nad něčím, co se stalo kdysi dávno a ani sebevíce úvah to nezvrátí, jen se v jejich bezedné tůni nakonec utopí. A od té doby, co ten zatracený rukopis našel, ho tak nějak nepříjemně mrazí... Ne, to vůbec není dobré.

Ale co to jen mohlo znamenat?

Vtom koutkem oka zachytil pohyb. Bílá záclona sebou opatrně trhla, jako by pochybovala, zda zrovna o toto celou dobu usiluje, všechna okna však byla prokazatelně zavřená a v místnosti panovalo naprosté bezvětří. Ticho by se dalo krájet.

Ledový závan pohladil mladíka po tváři...

Neuthalerův duch! blesklo zděšenému studentovi okamžitě hlavou. Jistě se mu jde pomstít za to, jak nelichotivě nazývá to úžasné dílo! A za to, že se jako malý nenaučil hrát pořádně na klavír!

„Pane Sigmunde?“ otázal se opatrně. „Já… já jsem opravdu nechtěl rušit váš klid! Já za to nemůžu! Víte, ty noty, co jsem našel ve sklepě…“

Zmlkl a chvíli přemítal, jaká vyšší síla ho přiměla tak snadno ztratit nervy. Doufal jen, že ho v této trapné chvilce nikdo neslyšel.

„Chováš se hloupě, Willibalde,“ připomněla mu taktně zbloudilá myšlenka.

„Přesně tak, Willibalde,“ zopakoval, aby si dodal odvahy, „chováš se opravdu, ale opravdu hloupě. Je to jen pitomý závěs.“

Záclona se už nepohnula. Student si povzdechl a zakoulel očima. Nejvyšší čas zahrabat tu proklatou věc zpátky tam, kde ji našel.

Vstal ze židle a chystal se jít konečně věnovat něčemu užitečnému, když ho něco napadlo. Nebyla to rozumná myšlenka hodná mladého inteligentního muže. Ale touha vyřešit komponistovu záhadu mnohonásobně převážila snahu o zachování vlastní důstojnosti.

„Pane Neuthalere!“ vykřikl. „Co jste tím myslel?“

Ticho.

Pokrčil rameny a odebral se dolů po kamenném schodišti připravovat oběd.

Kdo ví, co se stalo. Umělci jsou prostě blázni.