Symfonie

Taková normální koncertantní etuda na uherský způsob

Kdysi dávno v jistém hlavním městě jisté republiky žila jedna dívka. Příliš nevynikala krásou ani intelektem, ale byla velice milá a empatická. Snad právě díky těmto svým přednostem začala během svého dospívání chodit s jedním sportovcem z její třídy, svalnatým, opáleným hochem, velice schopným a stejně jako ona hodným, leč nepříliš bohatým.

Jejich vztah se vyvíjel slibně, ovšem jen do té doby, než dívka na chodbě školy vrazila do jiného kluka, bledého, tmavovlasého a vůbec vcelku pohledného. Protože byla jako většina jejích vrstevnic zblblá upířími románky, na první pohled se do něj zamilovala. Od svých věčně drbajících kamarádek se dozvěděla, že jde o nadaného umělce, hudebníka, a navíc disponujícího pohádkovým kapitálem. Ale pozor! Povídá se, že už je po celé škole pověstný svým divným chováním, varovaly ji.

Nedbala jejich řečí, sportovce odhodila jako roztrhané ponožky a začala vesele randit s umělcem. Tento vztah jí vydržel dlouho, mnohem déle, než by zdravý rozum předpokládal, a dívka se cítila zcela šťastná. Umělec jí při každé vhodné příležitosti nosil rudé růže a bral ji na různá nádherná místa v rámci jejich krásného hlavního města. Tu neutuchající romantiku jí všechny kamarádky bez rozdílu záviděly.

Sportovec je však celou dobu zpovzdálí tiše pozoroval a neskutečně se užíral tím, jak se jeho bývalá dívka má se svým novým přítelem dobře. Vztek v něm klokotal a vřel jako v čarodějném kotli. Začal ještě intenzivněji posilovat a cvičit, doufaje, že ten otravný pocit připomínající bombu těsně před výbuchem časem zmizí, ale nestalo se tak. Jeho frustrace rostla společně s jeho svaly a v hlavě se mu začal rodit nekalý plán.

...

Během následujících let dívka s umělcem otěhotněla a po jejím dlouhém a úporném naléhání doprovázeném četnými pokusy o psí oči umělec poněkud neochotně svolil, že se tedy vezmou. Učinili tak v tajnosti, neboť umělcovi rodiče patřili k top class a oba zastávali názor, že pro jejich syna přichází v úvahu pouze princezna či hollywoodská herečka. Následně se novomanželé nastěhovali do opuštěného a poněkud rozpadlého domu na kraji města.

Ještě se tam však ani nestačili pohodlně zařídit, když toho osudného večera vnikl do budovy sportovec, z něhož se tou dobou stala prvotřídní rozzuřená hrouda svalů. Na nic nečekal a okamžitě se začal do nebohého umělce trefovat basketbalovým míčem. Umělec byl poněkud chatrné tělesné konstrukce, která se v porování s namakaným sokem jevila ještě chatrnější, a tak sebou jen bezmocně praštil na zem a dělal mrtvého, vyčkávaje, zda se sportovci zachce ještě znesvětit ostatky.

Jakmile dívka spatřila tragický skon svého manžela, rozječela se hlasem podobným výstražné siréně, neboť umělec byl nejen nadaným hudebníkem, ale také velice přesvědčivým hercem. To ale neměla dělat, protože v tu chvíli se rozlétly dveře a všem přítomným bylo naprosto jasné, že jsou v pěkné bryndě. Dům se totiž nenacházel na kraji města, nýbrž kdesi uprostřed Uherska, a rozhodně nebyl opuštěný, ale patřil velkému skladateli a klavírnímu virtuozovi Ferenci Lisztovi, což vcelku logicky vysvětlovalo přítomnost černého klavírního křídla uprostřed pokoje.

Jmenovaný virtuoz teď stál ve dveřích a zuřil. Vypadal obzvlášť démonicky ve své kněžské sutaně barvy havraního peří a očima téměř metal blesky, ale to celé byl vlastně jen šikovný zastírací manévr, který si ve volném čase nacvičoval před zrcadlem a jímž dovedně skrýval vnitřní bezradnost, protože opravdu netušil, kde se tu všichni ti lidé vzali, a jeho bystrá mysl usoudila, že se zřejmě nejedná o poblázněné fanoušky žadonící o autogram. Také nevěděl, proč jeden z mužů třímá v rukou basketbalový míč a druhý ještě před chvílí vypadal docela mrtvě, co tu vůbec dělají a jak by se jich mohl pokud možno co nejrychleji zbavit, neboť měl poněkud naspěch. A navíc, ta dívka nevypadala nijak zle. Protože už se začínal obávat, že jeho maska démoničnosti brzy spadne a v tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího, svými dlouhými prsty chytil všechny přítomné za límec, elegantním pohybem je vhodil dovnitř svého klavíru, rázně ho zabouchl a už spěchal po schodech dolů, neboť na něj tou dobou už dávno čekala jedna z jeho mladých, krásných a naivních žákyň.