Symfonie

Legenda

Annabelle se z úst vydral překvapený výkřik a zhroutila se do prachu. Marietta se zasmála rozkošným smíchem nejmladší dcery, v němž však zaznívalo cosi krutého.

"Ty mrcho!" zvolala Annabelle. Se značnou námahou se zvedla z dřevěné podlahy a vztekle si začala oprašovat šaty z drahé látky v pastelových odstínech růžové a zelené. Zlaté zrcátko se roztříštilo na tisíc střepů. "Kam jsi dala Filipu!?"

"Neměj strach. Je v pořádku." Marietta se ušklíbla. "A teď mluv. Kde je Renata?"

V Annabellině tváři se mihl zoufalý výraz. "Jela přece do města, copak se nepamatuješ?"

Marietta tiše zaklela. Těžké dřevěné dveře se s hlučnou ránou zabouchly. "Proč tohle všechno?" zašeptala. "Proč!?" Vztekle mrštila zdobně kovaným mečem do kouta. "Vstaň," poručila Annabelle.

Annabelle se postavila. "Zničila jsi mi šaty," konstatovala poněkud překvapeně.

"Já vím."

"A rozbila jsi mi zrcátko!"

Marietta si povzdechla. "Já... já jsem nechtěla, aby to takhle skončilo. To Renata. Ona... Hergot, vždyť každý rozumný člověk vidí, že válku potřebujeme! Každý! Jenom Renata..."

"To je jedno," přerušila ji Annabelle. "Teď už pojďme odsud pryč. Z tohohle místa mi běhá mráz po zádech."

Vrhla se ke dveřím a zalomcovala s klikou. "Jsou zamčené!" vykřikla.

"To chce chladnou hlavu." Marietta otevřela okno, začala ze svých šatů rvát pruhy hnědozlatého brokátu a svazovala je k sobě.

Zaskřípal strop. Annabelle pomalu zakroutila hlavou. A pak se jakoby z velké dálky ozvala tichá, zoufalá modlitba, již pronášel vyděšený hlas, hlas, který Annabelle dobře znala.

"Filipa," zašeptala. A v tu chvíli Mariettě vyklouzlo její improvizované lano z rukou a zmizelo mezi trsy suché trávy.

Chvíli stály proti sobě a hleděly na sebe, jakoby se stále ještě odmítaly smířit s tou domněnkou, která se jim oběma vynořila v hlavě a která, ač se zpočátku zdála směšná a absurdní, se nyní téměř potvrdila.

Z prostoru nad nimi zazněl tichý, konejšivý hlas. Stropem otřásly rázné kroky. Marietta napínala sluch, seč mohla, ale nerozuměla. Ozval se další hlas, pronikavý a vyděšený.

"To je prosba," uvědomila si Marietta a na zádech ji zamrazilo. "Prosba o život."

Annabelle se podlomila kolena a sesunula se do temného kouta.
Seshora byl slyšet tichý monolog.

Výsměch.

A kroky.

Neúprosně odbíjely zbývající čas.

Čas do smrti.

Ticho přeťal pronikavý výkřik, výkřik plný bolesti. Mariettě zněl v uších ještě dloho poté, co ho utla tupá rána. Annabelle se s námahou postavila a opřela se o chladný šedý kámen. Zničených, špinavých slavnostních šatů si už nevšímala. S vytřeštěnýma očima hleděla před sebe.