Symfonie

Růženčina symfonie

Když se před patnácti lety přistěhovali do Bělé manželé Rubinsteinovi s malým synem Wolfgangem, způsobilo to ohromný rozruch, neboť přijeli až z Vídně. Po městě se rychle rozšířilo, že sem dorazili na doporučení svého dobrého přítele a nyní i rodinného lékaře doktora Adlera, protože paní Rubinsteinová byla poněkud chatrného zdraví a potřebovala pobyt na čerstvém vzduchu.

Wolfgang zde prožil vcelku šťastné dětství. Jako malý chlapec si hrával s Conradinem, synem pana doktora. Záhy tu však také objevil poklad ze všech největší: hudbu. Sama si ho našla, když mu zčistajasna vstoupila do hlavy. Tenkrát plakal a prosil otce, aby s tím něco udělal, aby ji dal pryč. Později se naučil rozumět notovému písmu a pronikl do tajů harmonie, kontrapunktu a dalších zákoutí umění kompozice. Bělá se mu stala zdrojem inspirace pro mnohé skladby, podle něj krásné, ostatním se zdály poněkud zvláštní.

A potom tu potkal ji. Jmenovala se Růženka a byla to dcera lékárníka Lišky. Procházela se po parku a plavé vlasy jí v úhledných lokýnkách splývaly kolem obličeje. Zamiloval se do ní na první pohled. Po několika dnech se odvážil vyznat jí lásku a ona jeho city opětovala.

Všechno to začalo tady, na náměstí pod morovým sloupem, když se k ní obrátil v jakémsi heroickém opojení a s očima planoucíma pronesl: „Chystám se složit ohromnou symfonii. A to jen pro tebe!"

Nic neřekla. Její růžové rty se roztáhly do rozkošného úsměvu. Pohlédla na něj a vážně přikývla.

Na svém díle pracoval Wolfgang celé dny. Téměř neopouštěl svůj pokoj a po nocích z jeho okna zářilo do ulice mihotavé světlo svíčky. Stále častěji ho však přepadaly podivné úzkosti. Měl strach, že zemře a nedokončí symfonii. Viděl, jak se pracně sepsané partitury drolí na prach a hudba, sláva i Růženka mizí v nenávratnu. V těchto chvílích se pro něj celý svět halil do těžké černé mlhy.

Během jednoho z těchto okamžiků nabyl přesvědčení, že mezi čtyřmi stěnami svého pokoje už nevydrží ani vteřinu. Rozrazil dveře a vyběhl do ulic. Stmívalo se. Chvíli se procházel mezi mlčenlivými siluetami domů, ale úzkost ho neopouštěla. Měl pocit, že mu celá symfonie protéká mezi prsty jako voda a vsakuje se do žíznivé půdy. Tiše zaklel. Proč, proč zrovna on?

Zhluboka se nadechl chladného večerního vzduchu, což ho poněkud uklidnilo. S tušením zvláštní bezmoci se opřel o pouliční lampu. Pevný kov mu dodal jistotu. Pozoroval proměňující se stíny, když mu náhle v mysli vytanula jedna vzpomínka.

Byl ještě malý kluk, když se to stalo. Nějakou dobu předtím se jeho matka začala nápadně stranit společnosti. Později už ani nevycházela z domu. Tvrdila, že venku na ni číhá smrt. Toho osudného večera neúnavně křičela, strhla z okna záclony a pak se zhroutila na podlahu. Wolfgang stál před ní a plakal, už ani nevěděl, zda kvůli hudbě, nebo kvůli té nebohé ženě.

Pak přijel pan doktor Adler. Zůstal u nich celou noc a ráno zmizel. I s matkou. Wolfgang už ji potom nikdy neviděl.

Conradin se mu v následujících dnech z nějakého důvodu téměř neustále vysmíval. Wolfgang si byl zcela jist, že nikdy nezapomene na tu větu, kterou jeho bývalý přítel pronesl s krutým úšklebkem ve tváři: „Táta říkal, že tvoje máma je šílená a museli ji zavřít do ústavu. A ty prý skončíš taky tak."

Netušil, proč na tu událost vzpomíná. Bolelo to. Cítil, jak se mu zrychluje dech a ve spáncích mu buší krev.

Náhle, jakoby skrytý v průsvitné mlze, spatřil jejich obývací pokoj. V mosazném svícnu na stole plála jedna jediná svíce. Uprostřed místnosti stál otec a tiše hovořil s doktorem Adlerem.

„Nesmysl, Franzi!" rozčiloval se. „Wolfgang je naprosto zdráv."

„Ale copak to nevidíš, Alfrede? Nepamatuješ si to? Co tvoje žena říkala, když ti odmítala otevřít? Jak jsi Wolfganga utěšoval, když křičel, že mu v hlavě zní hudba?"

Otec se zamračil. „Můj syn je umělec, ne blázen."

„I kdyby, tak ostatní příznaky jsou nad slunce jasné," konstatoval doktor s jistou lítostí v hlase. „Alfrede, přece mu nemůžeš dovolit, aby zničil život té mladé slečně Liškové. Mimochodem, Liška s tebou chce mluvit. Conradin se také uchází o ruku jeho dcery a on by rád věděl, jak to tedy s Wolfgangem je."

Výjev se rozplynul tak náhle, jako se objevil, a Wolfgang se zmohl jen na zalapání po dechu. Bez ohledu na to, že ho nejspíš jen šálily smysly, pocítil dotek zoufalství. Domlouvají se na něj! Chtějí ho připravit o jeho Růženku, které obětoval všechno! Všechno!

Ze tmy se zčistajasna vynořila statná postava. „Á, mladý pan Rubinstein!" zahlaholila a Wolfgang podle hlasu poznal doktora Adlera. Zalomcovala jím vlna bezmocného vzteku.

„Vy!" zařval. Rozcuchané tmavé vlasy se mu divoce vlnily kolem hlavy. „Myslíte si, že jsem šílenec, a chcete mi sebrat Růženku! Ale to se vám vymstí! Sakra se vám to vymstí!"

„Jste v pořádku?" zarazil se doktor. Tvářil se starostlivě, ale jeho rty se na okamžik roztáhly do téměř neznatelného úsměvu a v očích se mu mihl jakýsi náznak triumfu. „Nebojte se, to bude dobré." Přitom jemně, ale pevně, chytil Wolfganga za paži.

„Pusťte mě!" vykřikl Wolfgang a vytrhl se mu. „Viděl jsem to! Na vlastní oči!" Věnoval mu pohled divoké šelmy, napůl rozzuřený, napůl vyplašený, a zmizel mezi stíny.

Běžel. Hrbolatou dlažbu osvětloval už jen úplněk. Na krajích ulice jako němé soudkyně stály múzy a všechny měly Růženčinu hlavu.

Tmavá skvrna před ním se proměnila v park. Ticho prořízl ostrý tón klavíru. Najednou to slyšel úplně jasně. Růženčina symfonie! V kapse kabátu nahmatal kousek tužky. Kde je notový papír? Zlostně si strhl kabát z ramen a zatřepal s ním. Nic.

Hudba ho dostihla. V jeho hlavě se rozezněl orchestr v plné síle. Bezmocně klesl na kolena. Přál si jen, aby se disonantní vír utišil, aby to už skončilo, aby už nemusel trpět. Ta energie ho ničila. Připadal si zase jako malý chlapec, který prosí otce o pomoc.

Z posledních sil se zvedl a pokračoval v úprku. Levá, pravá. Jen nepřestávat. Jeho boty v pravidelném rytmu bušily do dlážděné cesty, doprovázené šílenými pasážemi smyčců. Pro Růženku, všechno pro ni!

Pojednou ho cosi přinutilo se zastavit. Orchestr umlkl, jen v pozadí zněl v synkopách tichý tón kontrabasu. A pak hudba znovu spustila. Předchozí disonance se proměnily v andělský chorál, v tu nejkrásnější píseň, kterou kdy Wolfgang slyšel. V nábožné úctě vzhlédl k noční obloze a najednou byl pln nádherných citů, které nedokázal určit.

Zapomněl na notový papír i na to, že někde za sebou nechal na špinavé zemi ležet svůj kabát. Růženka byla zatlačena kamsi do pozadí. Loučil se s ní s vírou, že s Conradinem prožije šťastný život. Bylo mi jedno i to, že i kdyby utekl doktoru Adlerovi, matčinu prokletí neunikne. Smířil se s tím.

Hudba gradovala a Wolfgang cítil, že se mu propadá země pod nohama. Věděl, že během chvíle všechno skončí, on padne na zem a možná se už nikdy neprobudí. Nebo se octne kdesi daleko od domova a bude konec hudbě, lásce, Bělé, všemu. Netrápilo ho to. Prostoupil jím božský klid, neboť si byl jist, že tímto on, Wolfgang Rubinstein, právě dokončil své dílo.