Zimní pohádka v b moll

II.

Přenesme se jinam nyní, stojíme teď v malé síni,
zvláštní stín tu krutě vládne, nesnadné ho uhlídat.
Otevřeným oknem vane vítr, oheň v krbu plane,
co se v tomto bytě stane budeme se dovídat.
Nejen v krbu oheň plane, je třeba si pozor dát,
jen malý muž a mocný stát.

U klavíru mladík hraje, záclona na okně vlaje,
noc temnotou prokvetlá je, on chtěl žít a ne jen spát.
Divná předtucha jej souží, postoj šlechty změnit toužil,
do myšlenek svých se hrouží, má proč o život se bát,
vtíravá to vize zlá je, proč se jenom nechtěl vzdát,
proč věřit dál, svobodu znát.

O hraběti špatně mluvil, jeho pýchu zranil slovy,
teď se z toho nevymluví, vztekem ortel podepsal.
V srdci jeho oheň plane, všechny domluvy jsou marné,
ať se stane, co se stane, za názorem svým si stál,
varován byl, vše je marné, záchranou je běžet v dál,
však naději mu zámek vzal.

Přemítá mladík snad posté: "Odvolat to? Už je pozdě."
Kdyby to bylo tak prosté, mohl by hold bohům vzdát.
Horečně klíč spásný hledá, partitury vítr zvedá,
na okno si havran sedá, snad chce muži sbohem dát,
mladík v tváři notně bledý netouží na věky spát,
teď jen ten klíč, pryč utíkat.

V strachu běhá po pokoji, dobře ví, čeho se bojí,
slyšel on v tom temném tichu kohosi jít po schodech.
Říká si: "Toť poblouznění - na schodech přec nikdo není!"
však i přes své přesvědčení cítí zrychlený svůj dech,
v zvuku šíleného smíchu zamrazí ho na zádech,
tiché kroky zní na schodech.

Okno stále havran střeží, zčistajasna klíče drží,
napřáhne se mladík pro ně, rychle dveře odmyká.
K havranu se druhý přidal, dveřmi dolů on se vydal,
muž však mešká, duch se zmítá, klavír tiše naříká,
mladík ví, že jdou si pro něj, měl by rychle utíkat,
kroky, schody, lesklá klika.

V podivném svém poblouznění stáhne ruku v okamžení,
osudu vyhnutí není, prchat nyní nedá se.
Kroky slyší nyní jasně, ve své hrůze svíce zhasne,
zamknout dveře hodlá, ale náhle vítr zvedá se,
všechno kolem divě létá, klíč už najít nedá se,
jen zoufalství možné zdá se.

V prudkém větru všechno létá, noty psané celá léta,
listy, knihy pádí síní, oheň v krbu zhasíná.
Slétají se havrani sem, lehce přistávají kolem,
jak se těšil na ten večer mladík marně vzpomíná,
pošetilé ptáky vinit, potichu on proklíná
šlechtu a strach, jenž musí znát.

Před očima jasně vidí v uniformách mocných lidí
strážce, kteří po něm slídí, hrnou se sem po schodech.
Pušky drží, vyděšený mladík ve svém přesvědčení
přemůže to zamrazení, zamrazení na zádech,
ví, že vyhnutí již není, schody vržou, žádný spěch,
mladík čeká a tají dech.