Zimní pohádka v b moll

V.

Nyní budeme se bavit, s šlechtou v sále pojďme slavit,
již nám v spěchu švarný lokaj zdobné dveře otvírá.
Každý z hostů dobře ví, že tu vévoda, tu zas kníže,
samý výkvět urozených, pár dam klepy probírá,
baron knihu vědy chválí, druhý správnost popírá,
zdá se, že strach už skomírá.

Zlatá busta, zlatý nos tu, starý hrabě vítá hostů,
již přichází přítel věrný, vede novou ženu svou.
Jak se nese na tom bále, stará již, však krásná stále,
vznešená a ušlechtilá, svatozář snad nad hlavou,
přítel s láskou na ni hledí, oči její k nebi zvou
a plamen svic plápolá tmou.

Do reje jdou, mizí v davu, hrabě klidně zvedne hlavu
k obrazu své milované, žel však časně zemřelé.
Tiše pozoruje změnu, přítele a jeho ženu,
bez závisti usmívá se, dávno družku oželel,
v dlouhých nocích plných vzlyků tmám odejít zavelel,
když při smutných svých básních bděl.

Vedle dámy totiž visí portrét dívky, jejíž rysy
zrcadlí se v tváři matky, v bustě děda zlaté jen.
Vlas jak havran, stuhy hnědé, štěstí září v líci bledé,
s rudou šerpou bílé šaty, hebké, krásné jako sen,
oči zvláštně temné, jak vždy, když se dívá z okna ven,
andělský chór byl vyslyšen.

Tón klavíru jasný, ze skla, sklenka vína se zaleskla,
hrabě slavně pozvedl ji, slova vznosná pronesl.
Temný valčík smyčce hrají, svíce v sále zlatě plají,
zavřel oči. Proč tak smýšlí? Smrt své ženy unesl
je tu však ta malá dívka, ztrátu tu by nesnesl,
na židli svou tiše klesl.

Rukou mávl, víno pije, proč se trápit? Dcerka žije,
jistě spí jak andělíček. Na obraz se zadíval,
trhnul hlavou, od všech děsů navrátil se zpátky k plesu,
dámám chválil zdobné róby, s přítelem se vtipům smál,
nepřemýšlel, proto pro něj v tuto chvíli byl jen bál,
do tance se celý rej dal.

Zatím v této zimní noci, snad z té zvláštní, temné moci,
vychází ven mladý chlapec, nese v hrnci zbytky psům.
S ryšavými kudrnami, rozedranými botami,
v kabátu se choulí v mrazu, v placatce své starý rum,
zadumaný, možná trochu závidí těm z šlechty lvům,
kráčí sněhem, vstříc strašným snům.

Dvorek osvětlují svíce, v rohu stará popelnice,
náhle chlapec zastavil se, zvláštním citem přepaden.
Hudba zní, však zdi ji tlumí, zdali ještě tančit umí,
uhrábl si bujné vlasy, děl: "To máme krásný den!",
s elegancí uklonil se svému hrnci s odpadem,
a valčík zněl, v zajetí stěn.

Nohy samy dupou v sněhu, chvíli v tanci, chvíli v běhu,
chlapec tiše opájí se citem, jenž mu není znám.
Jak když odhodila masku, místo hrnce spatří krásku,
v šatech z stříbra s větrem vlaje, chlapec ví, že není sám,
v křehkých tónech s ní se vznáší shlukem udivených dam,
však starý smrk a havran tam.

S velkým nosem busta děda, hrabě se zas k tanci zvedá,
divný děs se ovšem vrací, zaznamenal hrozných změn.
Vidí bílý satén jemný, vlas rezavý, valčík temný,
šílený strach, velkou lásku, vícehlasý mrtvý sten,
jeden v ulicích byl ztracen, druhý v tichu popraven,
z třetího však zbyl výkřik jen.

Na zdobené židli v rohu, dovolávaje se bohů,
s tváří hrůzou zkamenělou hrabě tiše hledí vpřed.
Nemůže! Přec není vinný těmi strašlivými činy,
to ne! Sluha zvláštné smutný chystá se říct těch pár vět
osudových, hrabě tuší, ne, již není cesty zpět,
temnota jen a křehký led.