V maličkém podkrovním bytě, ze záclon se pářou nitě,
mladá, chudá, přece krásná před zrcadlem líčí tvář.
Obléká šat vyšívaný, klobouk rudě lemovaný,
jemné vlasy sváže stuhou, na posteli starý snář,
v koutě brusle, v nichž se zračí vzdálená ze světel zář
a v očích on, ten srdcí žhář.
O patro níž štramák mladý čistí boty, sako hladí,
roztržitě sbírá spisy, po bytě je trousí zas.
Myslí přitom na svou slečnu, vznáší se kdes v nekonečnu,
touto dobou snad se chystá, muž pečlivě češe vlas,
u aktovky leží plátno, zvěčnil si ji na obraz,
noc nemá snad jediný kaz.
Snad sám Amor nápad vnuknul, slečna náhle přejde k oknu,
z popudu muž činí totéž, na sklo ruce přiloží.
Oba tiše rozjímají, o čem sní, to nechme v taji,
v něžných tónech šťastný úsměv, kniha, portrét na loži,
zvláštní síla v domě vzniká, krásu kolem rozloží,
však chvíle ji tmou proloží.
Na okno si havran sedl, nikdo ho však nezahlédl,
muž jen tuší, odtrhne se od skla náhle omámen.
Křehkost pouta slečna cítí, něžnou sílu cosi mýtí,
s pokrčením ramen padá zpátky do zajetí stěn,
muž aktovku bere v ruku, pak popadne kloubouk jen
a do noci sám vyjde ven.
ČTEŠ
Zimní pohádka v b moll
ŞiirKolik havranů je potřeba na rozvrácení několika lidských osudů během jedné zimní noci? Křehký led a bílý sníh. Všeobjímající klid, ale i tichý strach, zatlačený do pozadí. Něžná láska a osudová neposlušnost. Dechberoucí krása, a zároveň nenápadná kr...
