Zimní pohádka v b moll

III.

A jsme zase u bruslení, pouliční osvětlení
jemně svítí, hudby znění podporuje smích jasný.
Nyní tu však nejsme sami, tiše pozoruje s námi
jeden člověk velmi známý tento výjev překrásný,
dlí vysoko v zdobné kráse s zvědavostí jí vlastní,
v té noci bdí a v ledu sní.

Z velkého paláce okna v úžasu svém tiskne nos na
sklo a hledí na tu krásu tiše, dcerka hraběte.
Ví, že má spát, avšak dění na ledě, krásné bruslení
uvádí ji v okouzlení, oči jím snad prokleté,
zlost na otce rychle prchá, zvláštní vzrušení vzkvete,
soukromý ples princezny té.

Její otec večer směle poslal dcerku do postele,
slavnost hýří totiž v sále, dívku malou vyslal spát.
Služebná už rozestýlá, šlechtická však dcerka milá
stále mešká v zdobné hale, u okna chce ještě stát.
"Kdo by v této noci skvělé nechtěl krásu uhlídat,
uchvácen být, v sníh srdce dát?"

A tak dál u okna stojí, osvětlení zdobí chvojí,
což se dívce v mysli pojí s Vánoci, tím svátkem krás.
Na plese dřív chtěla býti, ochutnávat jídla, pití,
každému se ukloniti: "Dobrý den, já vítám Vás!"
v skvostný šat se ustrojiti, k tomu vzíti drahý pás
a tančit též a zas a zas.

Avšak nádherné bruslení smýšlení jí rychle mění,
když tak září lampy z ulic, zvonky zvoní, tóny zní.
"Proč jen plesu se účastnit, když můžu být u té krásy,
stačí jenom brusle vlastnit,"o tom tanci dívka sní.
Ještě tu tak být princ krásný, ať se může vznášet s ní
a pocit zlý hned odezní.

Služebná se vytratila z pokoje, však dívka milá
nic si toho nepovšimla, dál se dívá z okna ven.
V její hlavě se však mihl nápad, jejž čin rychle stihl,
ruku dá na okna kliku, cítit bude skvělých změn,
posadí se na parapet, zrak, cit bude omámen,
jen z ledu mráz a kovu sten.

Chvilku váhá, v zmatku byla, vize snů však zvítězila,
lůžko čeká, proč však jít spát, rázně sedá v parapet.
Košilka ve větru vlaje, oči září, jas v nich hraje,
pantofle se z nožek snáší, v sněhu končí jejich let.
Před dívkou se rozprostírá čarokrásný snový svět,
šál, jemný šat, průzračný led.

Pod ní páry ledem plují, trubky, flétny vzletně dují,
pohádky, jež čítá chůva, v skutečnost se změnily.
V kostkované své čepici a s rudých růží kyticí
pod oknem se plíží Krysař, za slečnou jde? Je milý,
kol pantoflí poskakuje, krysy se kdes ztratily,
běží kol lamp, stímy zbyly.

"Mít tak šaty vyšívané, brusle zdobně ukované,
divé vlasy svázat stuhou," touží dívka v reji být.
Vidí se, jak oči plají, kudrny jí černé vlají,
lehce, ladně klouže ledem, hudbu slyší v srdci znít,
na náměstí vznosně tančit, jemné rýhy kovem vrýt
a tiše snít a radost mít.

Vtom však mladík s vestou z kůže dívce nese bílé růže,
"Rukulíbám, jsem princ z Vídně, smím Vás k tanci vyzvati?"
Šlechtičně se zardí líce, z oken sálu září svíce,
"Ale jistě," pronáší, smí ruku princi podati.
"Jste tak krásná," dí on tiše, "chci Vás více poznati -
co otec Váš, Vaše máti?"

Projíždějíc v ladné kličce, rukou v bílé rukavičce
mává dívkám, mužům, dětem, jízda bere rychlý spád.
"Nejsem ze vsi, ze samoty, palác znám jak svoje boty,
otec můj je hrabě zdejší," rozhodne se povídat,
"jsem jedinou jeho dcerou, panství dědit budu snad -
teď sdělte jen, máte mě rád?"

Zabraná do svého snění nevšimne si v okamžení
černých ptáků, poslů smrti, slétají se kolem ní.
Po římse se tiše plíží, pomalu se k dívce blíží,
dívka stále v mysli s princem, tóny noci v srdci zní,
pocit zlý však zkalí krásu, okno, hudba brilantní,
je sama jen, havrani s ní.

Nedbá, spřádá vizi novou, což je chybou osudovou,
ptáci strnou, vyčkávají, snad na správný okamžik.
Dívka ve snech vítá krále, pocit ten však cítí stále,
silný strach, leč bez příčiny, z úst se vydral tichý vzlyk,
možná kvůli tomu z Vídně král na bruslích dostal smyk
a k smrti zbyl jen oka mžik.

Vtom se divá mela strhne, na dívku se hejno vrhne,
v překvapení jeden výkřik, vlas se s peřím prolíná.
Drží se, již sedí křivě, rozhání se v strachu divě,
s mizející rovnováhou neposlušnost proklíná,
a pak padá, satén vlaje, malá dcerka nevinná
v sněhu leží, je nehybná.