Posmrtný Život Duchů

Útěk jako ve filmu

Z pohledu Isabell:

Utíkám pryč. Pryč od domova se slzami v očích.
Je to hrozné, ale nemám na vybranou. Nesmím se skrývat, musím bojovat.
Jdu za ďáblem tam mi bude nejlíp.
Sedím na zastávce a čékám na autobus.
Brečím, lituji své rodiče.
Všichni okolo na mě koukají jak na blázna.
Může být něco horšího?
Netrvá to ani 30 sekund a strhne se prudká bouřka.
Že jsem se vůbec ptala.
Konečně autobus.
Nasednu a koukám z okna.
Všechno je smutné a šedívé.
Na ulicích prázdno.
Všude je mokro a prší jako o život.
Všechno je najednou proti mě.
Připadám si jak v nějakým filmu. Po špatných událostech se strhne déšť všude je tmavo a opuštěno, když vládne zlo.
Jenže je tu něco jinak. A to tak že je to realita a né nějaká pohádka.

Vystoupím o tři zastávky dál a už utíkám pryč od toho všeho.
Musím za ďáblem jinak to nejde.
Potřebuji plnit úkoly jinak mě zabije.
A vím kde bude. Moji rodiče věděli že budou žít posmrtný život. Určitě to věděli vzpomínám si, že když mi bylo zhruba sedm viděla jsem tu knihu ,,duchové,,
na stole. Nebyla zešedivělá. Byla černá ale stáří na ní bylo vidět. Podle mě držela pohromadě jen díky dobré péči.

Před čtyřmi lety:
,,Mami proč tu je ta kniha."
,,Mám ji od tety říkala že si jí každý člověk našeho rodu má v den svého provdání přečíst.No a mi jsme na to z tatínkem zapoměli."
,,O čem to je?"
,,Však to zijstíš."
,,A kvůli té knize je na tebe táta naštvaný?"
,,Prosimtě jenom se trochu zlobí to nemusíš řešit. Di spát."

Z pohledu matky.

Chudák malá kdyby věděla co vše ji čeká.
Manžel je na mě naštvaný že sem mu to neřekla, ale já to nevěděla.
Ani ve snu by mě nenapadlo že patřím do rodu lidí s posmrtným životem.
A manžel po tom co si mě vzal se stal prokletým taky.