Vánoce

Už jsem měl prostě dost. Devátý nálet během čtyř týdnů! Podeváté mám házet svinstvo na Londýn. Podeváté mám sledovat ty hnusné plameny. Podeváté slyšet ránu, i když vzdáleně. A znovu si představovat, jak lidi nestíhají utéct, jak děti brečí po rodičích a jak zdraví civilisti přicházejí o nohy nebo celá těla. Smrt všude kolem. A to všechno kvůli blbcům, kteří si musí připadat důležitě. Důstojníci pořád blekotají, ať přestaneme litovat těch Angličanů. Prý požírají vlastní děti. Hloupost. Teta je z Anglie a určitě ji nikdy nic takového nenapadlo. Obyvatelé města chtějí jen klid.
Našel jsem Londýn, ale měl by být zateměný. Rozhodně by neměly všude svítit vánoční řetězy. Jsou dobré jen aby všechny bombardéry přilákaly. Sice bych je našel i tak, jenže... Tohle je přímo nezodpovědnost. Jen se jim povedlo mě ještě víc rozesmutnit. Mám někoho zabít na Vánoce! To přece nejde. Nemůžu však neuposlechnout rozkaz. Himmler by neměl nejmenší pochopení. Popravili by mě.
Moje živá představivost se pochopitelně ozvala přesně když jsem měl sletět do nejnižšího bodu a vypustit bombu. Představil jsem si holčičku s maminkou jak se směje a raduje z Vánoc, z dárků i jen čistě z toho, že jsou s maminkou zdraví i v době války. Nic neví. Nemá s konfliktem ani s politiky absolutně nic společného. Chce jen šťastně žít. Vnímal jsem ji tak jasně, že mi nedošlo, že tam dole se klidně může promenádovat ministr války. Možná to byla chyba, ale rozhodl jsem se, že už jsem ,,za vlast" vymlátil dost lidí, i když jsem je vlastně nikdy neviděl. Dnes prostě na nějakou nenávist není prostor. Necítil jsem už ani ten vztek na lidi, kteří jsou za to zodpovědní. Krucipísek, já mám sedět v Mnichově u krbu, požírat dorty, mlátit kolem sebe řehtačkou a skřehotat s tátou koledy. A kdyby to šlo, přistál bych na kriketovém hřišti, seběhl na náměstí a krákal refrén u Rolniček.
Pak se ozval zdravý rozum. Dobře, dnes (a ani nikdy příště) nepřichází v úvahu shodit bomby na lidi. A pokud se chci dožít i příštích Vánoc, nepřichází v úvahu ani návrat do Říše. Hezky postupně, fáze 1; dostat se odsud, než někdo dostane chuť pověsit si na zeď vedle paroží moji vrtuli, což znamená odletět ne od Londýna, ale rovnou někam nad moře.
Čímž se dostanu do fáze 2; Vyházet bomby do moře. Taková hromadná vánoční genocida ryb. No jo, a co dál? Pro třetí fázi je dobré vědět, přemítal jsem nahlas, že palivo mě donese jen trochu dál, než do Německa. Takže co přichází v úvahu. Francie? To bych si nijak zvlášť nepomohl. Mám to...
Fáze 3; Útěk na Islandu. Doletím si na Island, tam by ze mě hned nemuseli dělat chodící formu na olovo. A ještě mi zbyde trocha benzínu. Tak, a teď odletět tam, kam chci.
V téhle chvílí jsem poprvé ocenil hodiny navigace. Nad vodou jsem se ocitl do dvou hodin. Když jsem cítil,jak bomby neškodně kloužou z držáků, a pak nevidím výbuch, cítil jsem se jako po zpovědi. Tak nějak volně. Ale letěl jsem nad vodou jen chvíli. Pak totiž přišla fáze 3. Doletět na Island a hlavně na Islandu nějak přistát.
Tak jo, byl čas najít kus rovné plochy. Chvíle pravdy. Klíčový okamžik. Říkejte si tomu jak chcete, zkrátka důležitý moment. Našel jsem potencionální přistávací rampu. Srovnal jsem letadlo a navedl ho k silnici. Ano, ideální místo, neobydlená rovná plocha. Nastavil jsem zadní kolečka trochu pod přední. A přestal zabírat motorem. Okamžik přistání... Teď! A brzdit. Hodně brzdit. Klap. Přistál jsem! V zemi, o které jsem nevěděl skoro nic. Nezabil nikoho. Co zbývá ještě? Oslavit Vánoce? Po chvíli mi došlo, že letadlo by nemělo zůstat na silnici. Zkusil jsem ho odtáhnout stranou. Po pěti minutách bylo skoro pryč. A pak přišli...