Vánoce

Oheň

Přikrčil jsem se a začal se poplašeně rozhlížet. Nejdříve jsem nic neviďel, ale... věděl jsem, že tu někde jsou. Najednou jsem si uvědomil, že vrčení zesiluje, a byl jsem si téměř jistý, že přichází nejmíň ze dvou směrů. Co s tím? Už v duchu vidím chemikáře, jak prská. ,,No, tak, vymysli něco! Máš tu exotermickou reakci, co to znamená? Spalujeme benzín, ten hoří a reakce je? No přec..." Benzín»sirky»oheň!
No jasně! Fajn, možná tuhle noc dokonce přežiju. Začal jsem hledat sirky. Mám je. A hele, jsou dokonce suché. Uviděl jsem nalevo prvního vlka. Byl ode mě asi pět metrů a vypadal, že se mě snaží uhranout. Jenže máš smůlu pejsku. Hledím na něj s vítězoslavným úšklebkem. Jo, je jasné co dělat. Možná jen zkrátka vidím to, co si vidět přeju, ale vlk jakoby znejistěl. To je správný moment.
Zatlačil jsem zevnitř na dno kapsy pláštěnky, a na zem začal kapat ten nádherně vonící letecký benzín. Snad bude stejně pěkně hořet. Aniž bych vlky-ano, teď už jsem věděl o dvou-spustil z očí, škrtl jsem sirkou a nechal její veselý plamínek spadnout metr před sebe.
Nic.
Skvělý, teď se stanu vlčí štědrovečerní večeří, a to jen proto, že jsem pako, a nenapadlo mě, že letecký ben...
SHOOOOOOOOOOOOOOOM!!!
Teda, jestli jsou vlci tak vyděšení, jako já, už nikdy se k tomu černokněžníkovi, co čaruje ty zářivé horké výbuchy, nepřiblíží.
A skutečně! Odběhli s výrazem "tohle by štědrovečerní večeře dělat neměla" a vypadali, že docela pospíchají.
Super, vlků jsem se zbavil, ale jestli nenajdu alespoň trochu dřeva, tak tu stejně umrznu.
Vydal jsem se směrem k lesu, a mimochodem taky směrem od dvou četníků, kteří teď nejspíš někde hlásili nebezpečného imigranta. Stejně je to celý na nic. Chytěj mě, a jakmile se kdokoli dozví, co jsem provedl, že jsem měl tu drzost vzpírat se strážcům zákona, udělají ze mě držák s olovem, nebo si mě dokonce pro odstrašující příklad pověsí za krk na letadlo, anebo...
Došel jsem do lesa, což mě tak nějak vytrhlo z mých smysluplných a užitečných úvah. I když bych to místo nazval spíš parkem, zkrátka pár jehličnanů, toť vše. Ale i tady byly větve. Jejich sbírání mě svým způsobem ukliňovalo, jako bych byl doma u chaloupky a sbíral dříví do krbu. Krása. Nakonec jsem všechno dřevo vynesl před les a začal pracovat na ohýnku. Větvička, větvička a voilá! Jako bych slyšel toho kuchaře z televize, jak říká ,,Nakonec zalijeme vrstvou sirupu a můžeme podávat." A s těmi slovy jsem na delikátní štědrovečerní večeři nalil benzín a začal ji flambovat. A napadlo mě, že bych se mohl navečeřet. ,,Veselé Vánoce, vážení," popřál jsem okolnímu vzduchu. A za mými zády se ozvalo ,,Veselé Vánoce i tobě, dezertére."