Vánoce

Ostrov

Hm..?
Vzbudily mne paprsky slunce zapadající nad obzorem. Procházely malým okénkem stísněné místnosti s hrubými kamennými stěnami. Chtěl jsem vstát, ale čekalo mě nemilé překvapení. Byl jsem tak trochu spoutaný. Stejně jako Mark vedle mě. Ale... kde je sakra Erika?
Cink! Cink! Cink! Cink! Cink! Cink!
,,Povolte!" ozvalo se z protější cely. Klidná a vyrovnaná Erika právě nadávala mřížím. Proč ne? ,,Mar-..." začal jsem s vyptáváním, ale jako obvykle se mi nepodařilo vydat ze sebe souvislou větu.
,,Jo, sedíš ve vězení na Faerských ostrovech."
,,Proč?" Opravdu jsem to nemohl pochopit. Vždyť, Faerské ostrovy patří nám... totiž Hitlerovi!
,,Zradil nás Eričin strýc. Prý jsme nepřátelé Říše." ušklíbl se. Podíval jsem se na Eriku. Člověk by řekl, že ji to rozhodí. Svého strýce měla hodně ráda. Ta ale jen ostře zamumlala: ,,Vyměnil mě za tři proužky, bastard jeden vlezdoprdelkovská." a pokračovala v mlácení mřížemi.
,,Marku, napadlo tě, jak se odsud dostat?" 
,,Jo, mám geniální plán. Proměním se na Megažábu, udělám dvojité salto a prorazím zeď hlavou." odsekl sarkasticky.
,,Trojité by bylo lepší." povzdechl jsem si.
Nic se nedělo.
Až na to, že mi došlo, co pro nás nálepka ,Nepřátelé Říše' znamená. Konečná. Takže... tady jsme skončili. Tohle je konec. Pořád mi to slovo běhalo v hlavě. Konec konec konec...
,,Já to věděla!" ozvalo se vítězoslavně z vedlejší cely. Ohlédl jsem se. Mříže začaly... praskat! Erika se najednou uklidnila, zavřela oči a kopala do mříží. Ty vyčítavě zachrastily. Otočila se a kopala znovu. Mříž už byla skoro vylomená. Třetí kop měl největší švih. Tyč se zlomila.
,,Ona toho nenechala, že?" položil Mark obdivným tónem svou řečnickou otázku. Ano, zdá se, že Erika s kung-fu nepřestala. Jen mě zarazilo, proč se snažila tyč vylomit úplně. Ale posléze jsem pochopil. Erika zapřela nohy o obě stěny úzké chodby a vyšplhala i s tyčí jako pavouk až ke stropu, kde zůstala viset.
,,Nedívejte se na mě!" zašeptala důrazně.
,,Proč?" chtěl Mark vysvětlení.
,,Prostě ji poslechni." Ucedil jsem skrz zuby. Určitě měla plán, jinak by nelezla s kovovou tyčkou ke stropu. Prostě bychom jí měli věřit.
Když ten voják se samopalem vešel k celám, hodně mě to vyděsilo. Měl jsem opravdu silné nutkání pohlédnout na Eriku, která ladně seskakovala za vojáka... a se stejnou elegancí ho přetáhla mříží po hlavě a ztlumila svůj dopad přistáním na jeho ramenou. S ledovým klidem mu vzala klíče i samopal a osvobodila náš. Tedy, já vím, že je Erika schopná, ale přece jen jsem se cítil trochu trapně, když jsem se od ní nechal takhle zachraňovat. Erika už jen odhodila tělo do cely a otázala se nás, jestli někdo chceme samopal. Mark jen beze slova natáhl ruku a chytil hozenou zbraň. Byli jsme odhodlaně zamračení. Pokud dnes večer poteče krev, nebude naše.
Plížili jsme se ven z cel. Kolem prvního vojáka jsme jen proběhli. Byl otočený a nevypadal, že by o nás věděl. Připlácl jsem se na roh zdi. Za rohem byl totiž východ z žaláře, přesněji východ z jeskyně. Vězení tu zřejmě nestálo nijak dlouho. Jen nalili trochu betonu do jeskyně. Toho by se možná dalo docela dobře využít...
,,Adame...?" ozvalo se zničehonic za rohem. Kruci, asi tu hlídali dva, ten druhý teď ale ležel v cele a nevěděl o světě...
Naznačil jsem svému doprovodu, aby byl zticha. Pochopili. To, co jsem se chystal udělat bylo hodně riskantní, ale nic lepšího mě nenapadlo. Naznačil jsem Markovi, aby mi dal samopal. Viděl jsem, že váhá. Nechtěl se vzdát fakticky jediné zbraně, kterou jsme měli. Podíval jsem se na něj. Podal mi zbraň. Tolik jsem si chtěl říct o Eričinu pomoc, ale to by hlídač slyšel. Místo toho jsem Eriku mlčky požádal o tyč. Bez váhání mi ji vtiskla do ruky. Znovu jsem si pohyb po pohybu představil svůj plán. Dobře, chvíle pravdy...
,,Chytej!" křikl jsem na vojáka za rohem a hodil ven samopal. Voják se soustředil na zbraň, takže si mě všiml pozdě. Tvářil se hodně překvapeně, když mu do tváře dopadl konec železné tyče. Kdovíproč se nevzpouzel, když jsme ho vzali na návštěvu ke kolegovi.
Rozhlédl jsem se kolem. Na první pohled jsem spatřil pět hlídek -deset až patnáct ozbrojených vojáků. Dvě hlídky obcházely přístav, zbytek stál u různých strojů. Jedna byla dokonce u našeho letadla! Vojáků bylo příliš. Zkrátka jsme neměli šanci dostat se k letadlu. Alespoň ne v celku, po kouskách možná.
Bezradně jsme stáli u jeskyně. Chtělo by to nějak odvést pozo...
,,Neměli jste utíkat. Všechno jste si zkomplikovali." ozval se za námi vyrovnaný hlas. S Markem jsme se šokovaně otočili, ale Erika jen pomalu a tiše odvětila: ,,Abychom se ti líp popravovali, hajzle?" Musela být pořádně rozrušená. Jinak by nemluvila sprostě. Najednou mi Erika vytrhla tyč a chtěla jí svého strýce praštit z boku do hlavy. Ten se ale hadí rychlostí sehnul, zachytil Eričinu ruku a pokračoval v jejím pohybu, jen ruku zároveň kroutil do páky.
Nevšímal si Markova namířeného samopalu a jen pronesl: ,,Věděl jsem, že se pokusíš o nějakou hloupost, drahá neteři."