Vánoce

Cesta

,,Já bych nestřílel, vojáku. Navíc, pokud vím, nemáš nábojník." pronesl Eričin strýc klidně směrem k Markovi. To Marka rozhodilo a udělal chybu: zkontroloval, jestli ten člověk mluví pravdu. Jenže jakmile mířila zbraň do země, Erika skončila odkopnutá u protější zdi a její strýček na ni mířil pistolí.
Super. Patová situace.
,,Já jsem Leo a vy se snažíte utéct, co?" zakončil větu otázkou aniž by změnil tón. Mlčeli jsme.
,,Ale jak to asi chcete udělat? Víte, že je jich tam moc." O co mu jde?
,,O co vám jde?" zeptal se Mark, jako by mi četl myšlenky. Všichni tři jsme čekali na odpověď.
,,O vás."
?
,,Chci vás odsud dostat."
?
,,Půjdete se mnou k letadlu," oznámil a spustil ruku s pistolí k zemi. ,,A já vás 'odletím zatknout' v letadle, kterým jste přiletěli." vysvětlil. Marek sklonil samopal a čekal. Já mu nevěřil. Ale, což mě překvapilo, Erika jen s povzdechem zavrtěla hlavou a bez náznaku podezření propalovala Lea vyčítavým pohledem.
,,Tažke, vy nám tvrdíte, že nás dovedete k letadlu jako vězně, nastoupíme a poletíme?" zeptal jsem se ve snaze zjistit víc.
,,Ano."
,,Kam?"
,,Kam budete chtít."
,,A co zásoby?"
,,..."
,,...?"
,,Pochybuji, že s sebou budu moct něco vzít. Ale můžu tajně přibrat pár marek. Není to ideální, ale alespoň vám pomůžou, když budete na našem území." odvětvil.
,,Ještě jedna věc," vložil se do věci Mark. ,,Proč jste vedení nahlásil, že jsme vlastizrádci? Proč jste zařídil, abychom byli na seznamu lidí, kteří nemají žít?"
No ano, to mě nenapadlo.
Na Leovi bylo vidět, že nad odpovědí přemýšlí. Napjatě jsme čekali na odpověď.
,,To byla asi chyba. Nenapadl mě jiný způsob, jak vás odchytit dřív, než provedete nějakou hloupost." přiznal se.
Nevím, jestli mu věřit.
,,Počkáme, až zapadne slunce a ve tmě odletíme. Budete se tvářit jako ukázkoví odsouzenci na smrt, jasné?" shrnul Leo celou situaci.
,,Ale musíme si ujasnit, kam chceme letět." Jistě, ale nejen to. Musíme si především ujasnit, co chceme dělat.
,,Nějaký návrh?" zeptal jsem se.
Ticho.
,,Co Finsko? Mělo by být na naší straně, ne?" navrhl Mark.
Skutečně, Finsko by nás mělo přijmout. Nebo alespoň nesestřelit, hned jak nás uvidí. Zároveň v něm budeme v bezpečí, protože Finové nás popravovat nebudou. Nejsou to Němci.
,,Takže po západu slunce letíme do Finska, já se pak vrátím a řeknu, že jste mrtví." shrnul Leo naši situaci. Ale jak se vrátí?
Mohl by připlout ve člunu, ale jak by vysvětlil, že nemá letadlo? Třeba by řekl, že si ho chtěli Finové nechat... ne, to ne. Nebo že náš zkoušeli sestřelit...
S podobnými myšlenkami jsem si pohrával až do noci, kdy jsme odjížděli.

***

Beznaděj.
Nic jiného jsem teď necítil.
Jen hluboká, hořká beznaděj. Povalovala se přede mnou. V dálce asi Leo odjížděl z pobřeží. To teď nebylo důležité. Teď jsem viděl jen tu rudou beznaděj obtékající dvě těla. Jejich vyjevené oči na mne zíraly.
,Proč jsi nás nezachránil?'
Proč?
,Proč jsi neumřel s námi?'
Proč?
,Proč nepomstíš ty dva čisté průstřely lebky?'
Proč?
,Proč ještě dál žiješ v tomhle zkurveném světě?'
Správně, proč mne nezrušil ten 'strýček' taky? Proč odešli a nechali mě samotného čelit realitě? Co budu dělat?
Tma kolem neodpověděla. Kdybych alespoň viděl slunce, měl bych pocit, že bojuje se mnou. Ale ne. Je zataženo, měsíc v novu. Všechno kolem jakoby se mě snažilo se rozdrtit a pochroumat. Všechno mne chce zlomit! Já ale...
...
Já ale budu vzdorovat! Líbilo by se ti to, co zvrácený světe, dívat se, jak se vláčím, jako mrtvý, co jen ještě neusnul! Ale já tvou výzvu přijímám! Za Eriku i za Marka. Za všechny ty dobré lidi, kteří jsou ve zbytečném konfliktu. Já s tím skoncuju!
A nebo tu umrznu.

***

Vzbudil jsem se u zbytků provizorního ohně. Bylo potřeba pohřbít těla, ale já na to byl příliš znechucený a rozčilený. Vzal jsem z letadla kus papíru, tužku a napsal jsem:

Mark Dienzaas
21 let

Erika Anete Rähpel
20 let

Oběti brutální vraždy 26. 12. 1944
Přistihl jsem se, jak po dopsání posledního řádku zírám na papír. Zní to dost absurdně, ale jako by s ním odplula i poslední naděje, že se proberou. V tomto rozpoložení jsem papír položil k tělům a začal se připravovat na cestu do vnitrozemí. Leo přistál pár metrů odsud jen tak na silnici. Leo... ten prasopes! Vylákal je na ryby k vodě. Jako by tu něco žilo! S pruty si pak jen tak odplul.
Vzal jsem že Siebelu všechno, co se mohlo později hodit -jídlo, pití a mapy. To bylo všechno, s čím jsem hodlal najít nejbližší obec. Míň cílem je teď dostat se do nějaké radikální skupiny, která se zaměřuje na odstranění fašistického vedení. Jakýmkoli způsobem. Největší šanci na nalezení takové skupiny mám v Británii, ale tam se musím dostat jinak, než s německým letadlem.
Poslední, co jsem udělal bylo, že jsem strhl svůj kříž z kabátu. Zbavil jsem se tak poslední vazby na Říši. Čeká mě nový úkol a s ním i nový život.