Vánoce

Změna

Tohle bude nejsložitější. Mám představu, jak se vydrápat nahoru, jenže stačí jedno zakolísání a vyzkoušíme si smažení zaživa. Sssssssss!
Mark začal s výšlapem, bokem ke svahu. Viděl jsem, jak se snažil zarývat chodidla co nejhlouběji do svahu, aby získal pevnou oporu. Já už jsem chtěl být pryč od toho ďáblova kužele ohně. Jenže v tom je právě ta největší zrada. Utíkat dva kilometry sprintem po tom, co jsem se vzbudil? Bez problémů. Trpělivě klást nohu přes nohu, když vám s rachotem hoří za patama je podstatně horší. Krok. Krok.
Ka-bumKa-bumKa-bumKa-bum
Krok. Krok. Krok. My to snad i dokáž...
,,Uáá!" zavrávoral Mark. No jistě, zakřikl jsem to. Mark ale vypadal, že potřebuje pomoc. Nevím jak, ale najednou jsem přesně věděl, jak se pohnout. Sáhl jsem do kapsy pláštěnky, vyškubl šroubovák a oběma rukama ho zarazil do svahu.Markovi taky pracoval mozek naplno, protože se hned chytil mojí nohy a začal zpět získávat ztracenou rovnováhu. Povedlo se. Byl čas pokračovat.
Došli jsme nahoru. Na vrcholek. Do bezpečí? Ale jistěže ne! Rozvalili jsme se na pláni. Měli bychom se radovat, že jsme právě unikli ze spárů smrti udušením v kouři a utopením v plamenech... kdybychom byli naprostí blázni. Inu, kdo by slavil, že si vylezl do pasti? Bylo to tak, ze všech stran vedly cesty do záhuby. Láva, propast, propast, propast, široká asi šest metrů. O čtyři metry níž ležela na druhém konci krajina stoupající mírně nahoru. Jako by přímo volala ,tady je klid, tady si odpočinete. Pojďte za mnou!'
,,Skáčeš první, Hansi."
,,Ne."
,,...?"
,,Prostě skočíme naráz, jasný?"
,,Ale co když se oba rozsekáme? Takhle bude ten druhý moct..."
,,Udusit se v kouři?" zeptal jsem se trochu krutě. Byl prostě nervózní, ale já měl pravdu.
,,Skàčeme naráz, jasný? Pojď."
,,No,..."
,,Když máš strach, že spadneš, spadneš, protože máš strach."
,,No jo, já vím... fajn, skáčem!"
Došli jsme k samému okraji našeho vrchu. Tváře napjaté, záda prkenná. Čeká nás finále, dámy a pánové.
Rozběhli jsme se. Takhle rychle jsem ještě neběžel. Já tam doletím!
S tou myšlenkou jsem se odrazil. Ten bod, přímo přede mnou. Ten bod, kam dopadnu. Na ničem jiném nezáleží. Ten bod, který se zdá být tak nedosažitelně daleko. Letím. Doletím? Vítr tančí kolem všech mých svalů. Já... letím.
Ten bod je přesně tam, kde budu já! Já jsem to... dokázal? Ten bod... dopadám.
,,Argh!!" vykřikl jsem a skutálel jsem se další dva metry. V levém lokti mi pulzovala ostrá bolest. Podíval jsem se na loket. Vykloubil se do polohy, která vypadala opravdu hodně děsivě. Mark byl hned u mě. Podíval se mi do tváře, zamračil se a pak si všiml lokte. Pevně semkl rty.
,,Hansi, slibuju, že to nebude nic strašnýho, jo? Jen sebou nemel."
Jo, jasně. Nebude to nic strašnýho. Loket na mě řve, že je všechno špatně. Mark se alespoň tváří, že ví, co dělá.
Zabodnul mi dva prsty na kost. Loket se pootočil a neznámý tupý tlak vystřídala ostrá bolest. Ulevilo se mi, protože tuhle bolest jsem znal. Tohle byla ta dobrá, zdravá bolest.
,,Ty seš v pohodě?" zeptal jsem se Marka.
,,Skoro," uchechtl se a zkontroloval svůj kotník. Zakroutil s ním do všech směrů, takže byl v pořádku.
Ohlédli jsme se za sebe. Pahorek vypadal nedosažitelně daleko. A přece jsme tu propast překonali. Kromě neutuchající bolesti jsem začal cítit i hrdost. Sopko jedna pitomá, já vyhrál!
,,Slyšíš to hučení?" vyrušil mě Mark z oslavy našeho velkého vítězství. Teď když jsem se začal soustředit, skutečně jsem něco slyšel. Chrčivý zvuk, který stále sílil až do chvíle, kdy bylo poznat, odkud vychází.
Když jsem uviděl tu létající obludu, chtěl jsem začít prchat. Asi to byl Siebel Si. Co tu sakra dělá? Dokážu pochopit, že se sem dostane Messerschmitt, ale Siebel?
Mark mě nesmlouvavě chytil za ramena a přiložil mi ke spánku pistoli. Proč?!
,,He-..." Začal jsem.
,,Není nabitá. Poslouchej! Když budeš chtít nechám tě utéct." To mě přinutilo si ho vyslechnout.
,,Ale uvažuj. Klidně tam může letět Otto, ten, kterému jsi prostřelil nohu. A ani jeden z nás se mu po tom všem nechce dostat do spárů. Co by si asi pomyslel, kdyby nás viděl utíkat?"
Mark má pravdu. Být na Ottově místě, moje první myšlenka by byla ,Dnes si dám dva dušené utečence na paprice.' To je jasné.
,,Já tě k němu dovedu. Až se k němu dostaneme..."
,,Postaráme se, aby se s námi vrátil, pokud možno v bezvědomí," dokončil jsem myšlenku.
Otto vylezl z kokpitu. Poměrně znatelně kulhal. Toho by se dalo využít...
,,Mark, kam hír vif him!"
,,Oukej." pronesl Mark překvapivě klidně. Snažil jsem se vypadat zlomeně, abych působil jako zadržený uprchlík. Už jsme byli skoro u Otta.
,,Bi kerful." nabádal Marka."
Podíval jsem se na Marka. Pohled mi neopětoval, jen téměř neznateně přikývl. Prudce jsem kopl Otta do zraněné nohy. Ukročil jsem, a tak jeho ruka pročísla jen vzduch vedle mého ucha. Mark na nic nečekal, chytl ho za obě uši a strhl jeho hlavu na své koleno. Nakonec uťal Ottův výkřik tupou ránou do spánku. Snad nikdy by mě nenapadlo použít rukojeť pistole jako zbraň na blízko.
,,Promiň." řekl Mark Ottovi. Ten nevypadal, že by o Markovi věděl.
,,Pěkně." ocenil jsem Markovu vynalézavost. Usmál se na mě a vydal se k letadlu. Měl jsem pocit, že se všechno krásně podařilo. To samozřejmě nebyla pravda. Z letadla vyšla druhá postava! Nenapadlo mě že budou dva. Navíc jsem si po chvilce všiml, že ona vystoupila z letadla. Nejvíc mě ale zaskočila Marková reakce. Místo panikaření se na osobu přátelsky usmál a objal ji. Ze zvědavosti jsem se přiblížil a podíval se ženě do očí. Do jejích temně zelených očí. Mě už snad dnes nic nepřekvapí.
,,Ahoj Eriko," řekl jsem co nejvyrovnaněji. ,,Co tě sem přivádí?"
,,Na Island válka, tak jako vás. K sopce myšlenka, že byste mohli být v nebezpečí." Řekla tím svým ledovým hlasem. V tomhle se vůbec nezměnila, je stejně nezůčastněná, jako kdysi. Stejně nezůčastněná, jako dnes.
,,Dobře, že jste Otta vyřídili. Už jsem skoro střílela." pokračovala stejným tónem.
,,Žertuješ!" zasmál jsem se. Ale jakmile mi vážně pohlédla do očí, přejel mi mráz po zádech. Čím si za těch sedm let proboha Erika prošla, že byla tak chladnokrevná?
,,Pojďte do letadla, začíná se vám probírat." zavelela. Okamžitě jsme ji poslechli. Až mnohem později mi došlo, že jsme jí vydáni na pospas. Moje tělo se ale něčím takovým odmítlo zabývat. Po všech těch zážitcích jsem si sedl do letadla a upadl do hlubokého spánku.