Vánoce

Vetřelec

Ti dva četníci, nebo alespoň působili jako četníci, se na sebe podívali, cosi si zadrmolili a otočlili se na mě. Jeden zabodl pohled na mou nášivku s černým templářským křížem. Zeptal se ,,Jů ár from Džermeny?" Co budu dělat? Mám nacistickou nášivku, ale i tak bych se z toho mohl nějak vykecat. ,,Wáj," zeptal jsem se co nejneutrálněji, ale trochu se mi třepal hlas. ,,Wí dont wont jú hír! Gou aut from aur ajrlend!" Chacha, no jo, ale kam? Na Grónsku nepřežiju, na ostrovy v Pacifiku nedoletím, a všude jinde mi řekne ,nazdar' olovo. ,,Wáj? Ajm not souldžr, aj dont wont tu kil hjumns. Aj dont egrí wif Hitler. Aj only wont tu sŕviv dis fakin wór! Get maj plejn, if jú wont!" Zaječel jsem a zamáchal rukama. Do háje zelenýho, jen mě tu nechte žít! Pohlédl jsem jim do očí. Byly chladné jako naše moře v zimě. Stál jsem před nimi a čekal, co řeknou. Jeden konečně tichým hlasem promluvil. ,,Júl gou wif as," prohlásil přesvědčivě. Chtěl jsem utéct, tedy předtím, než jsem si všiml výmluvné hlavně automatické pistole, a ještě výmluvnějšího četvíkova prstu dva centimetry od spouště. Co mám sakra dělat?
Uklidnit se, nepanikařit a něco vymyslet! ,,Oukej" pípl jsem sklesle. Chvíli mě obezřetně směrovali k zasněženým kopcům, pak mě jeden nejistě šťouchl do zad a já pochopil, že bych měl jít. Co se mnou bude? Je válka. Nemůžou si dovolit nechat mě naživu. Nemám naději. Byl jsem čím dál tím skleslejší. Potácel jsem se s nimi dál po stezce mezi vršky. Ne. Takhle skončit nechci. Nemají právo mi nic udělat. Pochopitelně jsem nic nevěděl. Netušíl jsem co se mnou má být. Jen se ve mě stupňovala úzkost. Zašli jsme za zákrut cesty. Co nejpřirozeněji jsem se podíval po obou stranážnících. Ten nalevo držel zbraň, ten napravo ji měl zasunutou v pouzdře na levém stehně. Na dosah, ozval se rebel v mém vědomí. Promnul jsem si prsty. Tohle je ŠANCE.
Zakopl jsem, začal se zvedat, a najednou škubl levou rukou po ruce se zbraní nalevo. Převalil jsem se přes záda jejího majitele, takže ruka se zbraní se mu bolestně zkroutila. Bezmyšlenkovitě jsem zamířil na pravé rameno druhého vojáka a vystřelil. Tohle přežije, ale neprožene mi náboj hlavou. Majitel ruky se zbraní, která vystřelila už jistě něco chystal. Jenže se bezděčně ohlédl, kam šla rána. Byl pode mnou, a tak dostal mým levým kolenem do obličeje a odporoučel se k zemi.
,,Promiňte, hoši," pronesl jsem k tichým postavám. Začal jsem je prohledávat. Nakonec jsem našel, co jsem hledal. Lékárnička, spolu s dezinfekční mastí a obvazy. Začal jsem ošetřovat postřeleného vojáka, párkrát se mi udělalo slabo, ale vydržel jsem pohled na prostřelenou tkáň. Větší problém bylo vytahování kulky z rány. Potřebovala pryč, ale já nevěděl, čím ji vypáčit, tak jsem obalil nůž sterilním obvazem. Konečně! Ránu jsem vypláchl a obvázal. Snad přežije. Je ale čas tyhle vstřícné četníky opustit, jinak půjdou se mnou, a vsadím se, že si dají sakra pozor, abych se při tom nehýbal.
Super. Ujasněme si mou situaci. Jsem na cizím ostrově. Nevím kde je nejbližší osada, nevím, za jak dlouho mě začnou hledat, nenapadá mě, jak se dostat odsud. A kam vlastně? Kde by přijali nacistického dezertéra? A ještě jedna špatná zpráva. Je mínus patnáct, začíná se stmívat, a já bych v noci celkem rád alespoň chvíli spal, a celkem rád bych se pak i probudil. Co dál? Musím pryč. K mým zásobám. K mému letadlu. Rozběhl jsem se zpátky k cestě. Letadlo tu ještě bylo. Neměl jsem moc času, jeden že strážných se už určitě vydal mě nahlásit. Hm, tak co vzít s sebou? V zásobách je tu 24 hodinová porce jídla. Beru. Sirky! Beru. Cosi zabalené do pláštěnky...batoh, a v něm... sešit s cestovníma mapama a čutora s vodou. Jo ten beru taky, ale napadlo mě ještě něco. Kde je nádrž s benzínem? Ten zbytek by se mohl hodit. Začal jsem zuřivě cloumat s krytem. Nic. Budu muset vytáhnout krabičku s nářadím. Nnngh!  Kryt odskočil a já se dostal přímo k nádrži. Ale očividně ji nejde odmontovat. Nevadí. Něco mě napadlo, když jsem si hrál se šroubovákem. Vzal jsem pláštěnku a ze všech stran si ji prohlédl. Sláva! Má kapsy. Když nepropouští vodu, neměla by ani benzín. Oblékl jsem si pláštěnku a natočil jsem se bokem k nádrži. Pak jsem do ní vší silou bodl šroubovákem. Začal vytékat letecký benzín. Naplnil mi jednu kapsu až po okraj, u druhé mi došlo, že netuším, co dělat, až bude plná. Rozhlédl jsem se znepokojeně kolem, a když jsem si uvědomil, co se děje, ani jsem si nevšiml, že kapsa přetekla a benzín začal kapat na zem. Padla noc. Jsem tu sám jak lovná zvěř. Benzín konečně přestal kapat, takže jsem něco i uslyšel. Vrčení.