V rukou smrti

1.kapitola ŽIDÉ PRYČ!

Milý čtenáři, jmenuji se Marta a dovol mi, abych Ti představila svůj smutný příběh se šťastným koncem. Mé dětství bylo radostné, plné slunce, snad jako dětství každého. Žiju se svoji milovanou rodinou na vesnici kousek od Prahy. Mé bezstarostné dětství se proměnilo v peklo v pouhých dvou dnech.
Byl krásný slunečný den, jako obvykle jsme ho trávili ve škole, byla hodina občanské nauky, pan učitel nám vyprávěl vtipné příhody z jeho dětství. Když skončilo vyučování, šla jsem s moji nejlepší kamarádkou Aničkou domů. Měla jsem to štěstí, že Anna bydlela o patro níže, takže jsme se mohly navštěvovat a být pořád spolu. Psaly jsme společně domácí úkoly, učily se, četly si povídky, které nám doporučil učitel na literaturu, užívaly jsme si chvil, kdy jsme mohly být spolu, a to pro nás bylo to nejcennější. Anička byla jako má sestra.

Přišla jsem domů, jako vždy jsem šla nejprve pozdravit své rodiče. Ti ale nebyli moc v dobré náladě, na stole ležel papír, když jsem ho přečetla, nic jsem nechápala, prostě papír, který byl psán v němčině. Bylo na něm napsáno „Předvolání do transportu AAB".
Protože jsme všichni dostali žluté hvězdy, které jsme si museli přišít na své oblečení, měli jsme zákaz chodit do obchodů, do divadel, měli jsme zákaz jezdit hromadnou dopravou a nakonec nám zakázali i školu, prvních pár dnů jsem byla ráda, že nemusím do školy, jenže v tu dobu jsem ztratila naprosto všechno...
Na základě říšského ministra vnitra ze dne 1. září 1941, platného pro území Říše a protektorátu Čechy a Morava, se Židé starší šesti let nesmějí ukazovat na veřejnosti bez viditelného označení. Povinné označení se skládalo ze šesticípé hvězdy ze žluté látky, černě obtažené a s černým nápisem "Jude". Hvězda se měla nosit na levé straně oděvu.
Rodiče byli smutní, ale jen málokdo tušil, co nás čeká. Jednoho dne pro nás přišel muž v uniformě, byl vysoký, měl hnědé vlasy a šel z něho velký respekt. Ozvalo se hlasité bouchání na dveře, tatínek šel otevřít, a v tom jsme uslyšeli: „Máte právo si s sebou vzít maximálně 50 kg zavazadel a začněte se řadit dole před domem ". Se sestrou jsme se bály, rodiče nás uklidňovali, že máme hlavně zachovat klid, sbalili nám zavazadla a šli jsme před dům. Když přišel poslední člověk z domu, narvali nás do „dobytčáků", vagonu, kde se přepravoval dobytek. V hlavě mi běhalo tisíce myšlenek, „Kam jedeme, proč tam jedeme, co tam vlastně budeme dělat, a proč nám dali ten nejhorší vlak, a kde máme nějaké jízdenky"? A v tak hrozných podmínkách jsme jeli směr smrt.
Cesta byla nekonečná, navíc se v těch vagonech nedalo ani dýchat, platilo pravidlo, kdo je u okénka, má štěstí. Vlak zastavil a otevřely se dveře vagonu, příslušníci SS na nás řvali „Schnell, schnell". Všichni měli v obličejích vyděšené výrazy.
Na první pohled to bylo celkem hezké městečko Litoměřice, že je to koncentrační tábor vědělo pár lidí, ale já jsem měla to štěstí že jsem zůstala s rodiči v pracovním táboře, kde to pro děti tak strašné nebylo, dostávaly jsme více jídla než dospělí, já jsem vždy zbytek dala své mamince, která mi byla moc vděčná a říkala mi, jak moc mě miluje a nikdy mě nechce opustit.
Dali nás do velkých domů, kde byly tmavé zdi a tří patrové postele „kavalce", já jsem si lehla úplně nahoru do třetího patra. Ležela vedle mě holka, stejně jako já byla poslána do pracovního tábora s matkou, která měla za přítele mladého esesáka, a přeci jen tam slečna měla o trochu lepší polévky a přísuny chleba než ostatní. Byla to hodná holka, vždy se rozdělila s ostatními.
13.9. na tento den nikdy nezapomenu, moji maminku mi odvezli transportem Osvětimi, už jsem ji nikdy neviděla. Maminka se slzami v očích křičela z posledních sil: „Mám tě ráda, neboj, uvidíme se" . Esesák ji tloukl do hlavy velkou dřevěnou tyčí a odtáhl ji do vagonu.
Ten den byl pro mě nejhorší ze všech, viděla jsem svoji maminku naposledy, nemohla jsem ji obejmout, nemohla jsem jí dát pusu. Byla pryč a já najednou byla sama. Život pomalu ztrácel smysl. Jenže opravdové peklo teprve přišlo. Začaly jezdit transporty do pekla jménem Auschwitz.