V rukou smrti

2. kapitola PEKLO JMÉNEM BIRKENAU

V Terezíně nás narvali do dobytčáků a poslali nás kam si. O tom, že vlak míří do Auschwitz - Birkenau, vědělo jen pár lidí, a ti nám nic neřekli, protože měli strach, že by nastalo povstání a nepřežil by vůbec nikdo. „Kam to jedeme"? zeptala se sestra „Do Birkenau" řekla jedna paní a své smutné oči sklopila k zemi. Radovala jsem se, že uvidím maminku. Ve snu jsem si představovala, jak na mě maminka čeká, celou cestu jsem se na ni těšila a to jediné mě drželo při životě byla naděje, že se uvidím s mojí maminkou. Jeli jsme tři dny. Byla tma, najednou zastavil vagon, který se prudce otevřel, stáli jsme na místě, kterému se přezdívalo rampa, kde probíhala hned po příjezdu selekce. První, co jsem zahlédla, byla vstupní brána s nápisem „ARBEIT MACHT FREI" „PRÁCE OSVOBOZUJE". Znamenalo to jakési mystické prohlášen, že sebeobětování v podobě nekonečné práce může přinést jakousi duševní svobodu. Esesáci nás doslova vymlátili z vagonu, řvali na nás „Muži na jednu stranu, ženy a děti na druhou". Já jsem byla bez rodičů, jen se sestrou, měly jsme štěstí, že nás obě poslaly do tábora, tedy na stranu života. Moji kamarádku, kterou jsem poznala v Terezíně poslal krutý doktor v bílých rukavičkách na smrt do plynové komory.

Všichni jsme se báli tzv. „apelů", které se stály každý den, někdy 3 hodiny, někdy celý den, nejprve nás počítali, pokud počet neseděl, byla poslána hlídka. Pokud se někdo pokusil utéct, většinou se mu to nepovedlo, visel totiž v drátech nabitých elektřinou. Když esesáci našli někoho viset v drátech, celý tábor zbili do krve. Někdo už byl tak vysílený, že rány se pro něj staly osudné.

Dali nás do dřevěných domů, kde byly opět třípatrové kavalce na kterých nás spalo 30. Na každém patře nás bylo 10, a pohodlné to rozhodně nebylo. Já ležela mezi svoji sestrou a paní, která se mě snažila zahřívat. „Je ti zima?" „Ano, je mi zima" odpověděla jsem tichým hlasem. „Dám ti radu, počkej až někdo z tábora zemře, a když bude mít něco na sobě, bez ohledu na to jak to vypadá si to vezmi a rychle utíkej". Řekla a upřeně mi hleděla do očí. Z jejích očí šel neskutečný klid. „Děkuji vám za radu, paní.... , jak se vlastně jmenujete"? „61253, ale jinak Elizabeth". V tom se otevřely dveře, zlý esesák na mě zařval „Drž hubu, víš o tom, že židovský děvky jdou na smrt jako první, žádný ohledy na vás tady nikdo nebere" a praštil mě tyčí do nohy, tak bolestivě, že jsem potichu plakala a modlila se, ať to skončí, nebo mě pošlou na smrt. Moje sestra mě pohladila a řekla mi: „Neboj se, společně to zvládneme, uvidíš" jenže esesák neměl rád, když někdo nerozuměl jeho rozkazům a ohnal se dřevěnou tyčí i po mé sestře.

Noc jsem přežila, ráno na nás řvali „Vstávat, pohyb, pohyb, káva" . Mít misku znamenalo v Osvětimi přežít. Do nich nám nalévali teplou kalnou vodu, které říkali káva, ale byl to odvar z bylin nebo špinavá voda. K malý krajíc chleba, většinou suchý, když se na nás usmálo štěstí, dostali jsme chleba s máslem a s margarínem. Po dopití „kávy" jsme stáli apel, hodně lidí viselo v drátech a tak nás opět Němci zmlátili do krve. Odvážná žena za mnou řekla „Škoda každé rány, která padne vedle". Esesák se na ní podíval a zařval „Židovský coury mají v plynových komorách přednost, jen aby bylo mezi námi jasno"

Květen: Přijel do Birkenau muž. Byl upravený, v rukavičkách a dětem rozdával bonbony. Měl rád především mladé slečny v mém věku. Byl to obávaný anděl smrti, Josef Mengele. Moji kamarádku vzal na projížďku autem, byl na ni prý velice milý, dal jí napít, najíst a říkal, že už se do tábora nevrátí. Mengele byl na děti velice zdvořilý, šlo mu jen nalákat je na své pokusy. Moji kamarádku ale do tábora opět přivezl, prý dostal rozkaz. Vrátila se s úsměvem na tváři, Mengeleho se vůbec nebála v tu dobu co se vrátila mi říkala „Tenhle muž mě zachrání před smrtí, nenechá mě jít do plynu, je to nejhodnější esesák v Birkenau". Druhý den se ale vše změnilo. Mengele si nechal kamarádku zavolat do ordinace, kde s ní nejprve mluvil a poté jí položil na stůl kde jí sundával šaty. Mengele vzal do ruky nůž a začal ji řezat do břicha, vyndal jí ledvinu.
Křičela na celý tábor, přežila to, ale nemohla se vůbec hýbat. Když jí položil na palandu vedle mě, byla celá bílá, nic neříkala. Zemřela v noci, když jsem jí držela za ruku. Oplakala jsem to, ale věděla jsem, že jí už nemohu nijak pomoci. Dala jsem na radu paní Elizabeth, a vzala si její pyžamo. Modré pruhované oblečení bylo totiž nejteplejší a nejlepší, co v Osvětimi bylo.

Další ráno opět to samé a tak to šlo dokola. Cítila jsem kouř a plyn. Právě jsem si vzpomněla na svoji maminku. Ten den by moje maminka slavila 39. narozeniny. Plakala jsem nahlas, nedalo se to zastavit. V hlavě mi zněl dokola její krásný, sametový hlas. Říkala jsem si „Ten kouř je moje kamarádka, moje maminka nebo můj tatínek". Strašně to bolelo, říkat taková slova.
V Boha jsem nikdy nevěřila, ale každý večer jsem se modlila, aby už tahle muka skončila.