V rukou smrti

4.kapitola ANI PODÍVAT JSME SE NEMOHLI

V Birkenau jsem bohužel zůstala sama, už i sestru mi poslaly do plynu. Byla jsem sama, jen s vězni, kteří měli stejný cíl jako já, přežít nebo zemřít. Na to v Birkenau myslel každý, a pořád! Když jsme stáli apel, Němci na nás řvali „Vy jste takový neschopný, židovský prasata", někdy na nás řvali i hůř, vzali své hole a začali nás mlátit. Jeden kluk byl zmlácen do krve, mlátili ho tak silně, až byl samá modřina a nemohl se ani hnout. Poslali nás na práci... Z posledních sil jsem nadávala. Slyšel mě jeden esesák, a dal mi pořádnou ránu do zad, že mi vyrazil dech a nemohla jsem se zvednout. Jeden mladík mě zvedl a pomohl mi do tábora, to neměl dělat když nás viděli esesáci, zbili nás oba tak moc, že už jsme sotva došli do tábora. Pracovali jsme snad celý den, když v tom zazvonil zvon a byl slyšet řev „Nástup, hned rychle, rychle". Opět jsme stáli a esesáci nás mlátili hlava nehlava. Několik lidí umlátili k smrti a dali nám tu čest mrtvé odnést k pecím. Bylo to strašné vidět mrtvé lidi, jen kost a kůže. Vzali jsme si jejich oblečení a hodili je do velké díry, kterou museli kopat vězni.

K večeři jsme dostali kousek chleba s margarínem a teplou vodu „polévku" s jedním shnilým bramborem nebo řepou, když měl někdo velké štěstí, nalezl i kousek masa. Když jsme dojedli, tak byl opět vyhlášen apel. Postavila jsem se vedle hezkého chlapce. „Odkud tě přivezli?" zeptal se mě „Z Terezína". Aniž bychom něco udělali, prošel kolem nás esesák přezdívaný „esesácká svině". Chytil chlapce pod krkem, a odhodil ho do bláta „Vstávat pohyb, pohyb, to máš za to, nemáš se bavit, ty hajzle", dostal 10 ran holí. Poslouchat to, nebylo vůbec příjemné, chlapec křičel a Němci počítali „eins, zwei, drei, vier, fünf, sechs, sieben, acht, neun, zehn". Když dopočítali, chlapec měl úplně krvavá záda. „Pokaždé když něco uděláš, dostaneš o 10 navíc" Šel ke mně, chytla jsem ho a držela, aby nespadl.
Je noc, já jsem opět nemohla usnout, nemohla jsem na něho přestat myslet, už mi bylo všechno jedno, kolem chodila hlídka a já se pokoušela usnout i, když to bylo v Birkenau nemožné.

Ráno nás vyhnali na latrínu, bylo to každodenní peklo, které jsme museli sami vyklízet, kontrolovala nás hlídka, vždy nás praštila holí. K snídani opět chleba s margarínem, dnes i trochu džemu, Němci měli kupodivu dobrou náladu. Když se ozvalo „Arbeit", všichni jsme věděli, že musíme přidat v práci, která nám byla přidělena. Jen při práci zemřelo snad 5 000 lidí denně, 3 000 jich denně bylo posláno na smrt do plynových komor nebo je esesáci umlátili k smrti před zraky všech.

Když jsem opět uviděla chlapce, udělalo se mi lépe, jenže v Birkenau byl jeden velký trest, ten když se porušil, tak bylo strašné peklo. Ženy a muži byli odděleni, a pokud se navštěvovali, byli zmláceni a poté posláni do plynové komory. Esesáky nezajímalo, zda to byli sourozenci, kamarádi nebo manželé, smrt platila bez výjimek. Kontroly probíhaly především večer, kdy někteří z esesáků byli mírně opilí, tudíž měli ještě větší kuráž.