Když jsme byli osvobozeni, bylo něco, co nikdo nečekal. Lidé okolo na nás koukali skrz prsty, byli jsme pro ně zrůdy. Nikdo nevěděl o tom, jak jsme trpěli, jak jsme hladověli. Nedokázala jsem si vzpomenout, kde jsem, jestli vůbec někdo žije v našem bytě, kde jsme dříve bydleli. Bylo to, jako bych se podruhé narodila, a to doslova. Měla jsem tu čest setkat se s paní, která se přijela podívat na průběh života po osvobození. Byla to imigrantka. Působila na mě mile, měla nádherně modré oči a vřelý úsměv.
Věděla jsem, že to, co jsme zažili, se nikdy nesmí opakovat. Seznámila jsem v koncentračním táboře s Irenou, se kterou jsem odtamtud i odešla. Jako jedny z mála jsme přežily svoji smrt a obě jsme tam přišly o své blízké. Když jsem ztratila svoji rodinu, přišla mi do života jako anděl, byl to můj jediný blízký člověk. Společně jsme se dostaly z toho strašného utrpení a začaly jsme žít náš nový život. Přišel čas, kdy jsem se seznámila s jedním mužem, byl o 2 roky starší než já, jmenoval se Antonín. Konečně někdo, kdo mě doslova ohromil. Byl to skvělý člověk a moc hodný chlap.
Uplynulo 9 měsíců, a narodila se nám dcerka, Irenka. Byla kouzelná. V Osvětimi nebyl den, kdy bych nemyslela na to, jestli vůbec stihnu založit rodinu. V hlavě mi probíhalo tisíce myšlenek. Irenka nám dělala jen samou radost. Po pěti letech se na mě usmálo další štěstí. Narodil se nám syn, Tonda. A já byla konečně opravdu šťastná.
Když si vzpomenu, jak jsem jako malá holka byla sama, bez rodičů. Prožívala jsem nejhorší bolest, která se nedá slovy popsat. A proto chci, aby moje děti měly skvělou rodinu a prožívaly dětství, jaké jsem já nikdy nezažila. V koncentračním táboře jsem ztratila hodně blízkých, ale ta největší bolest byla ztráta mé rodiny. Každý rok, 27. ledna, kdy si připomínáme osvobození Osvětimi Rudou armádou, zapálím za svoji rodinu svíčku, tiše vzpomínám a věřím, že na mě rodiče jsou pyšní ze shora. Své děti jsem vzala do Osvětimi, i přes tu krutou bolest, která mě svírala skrz na skrz, jsem jim chtěla ukázat, jak hrdinně bojovala moje generace, která přežila, a jak krutě trpěli ti, kteří tu položili život. Ukázala jsem jim, kde jsou pochováni babička s dědečkem. Nikdy jsem si nepřišla tak silná, jako po osvobození Osvětimi. Pevně doufám, že už se nic takového nikdy nebude opakovat, že generace mladých lidí, kteří touto hrůzou neprošli, jí ani neprojdou, a budou o tomhle číst jen v literatuře.
ČTEŠ
V rukou smrti
No FicciónPříběh pojednává o době druhé světové války ( v letech 1939 - 1945). Z pohledu dívky, která netuší, jaký strašný osud čeká ji a celou její rodinu, o kterou v koncentračním táboře přijde.
