DHALE

Kapitola 5.

„Hodně štěstí!" zavolala Joanna. Kromě čtyř vojáků, kteří měli úkol chránit lidi ve škole, se celá naše jednotka začala přesouvat směrem k letištní hale. Vcelku mě překvapilo, že se Parker rozhodl vzít mě s sebou.

„Hartová," ozvalo se zepředu.

„Ano, pane?" popoběhla jsem dopředu a zařadila se vedle Parkera.

„Jestli chcete, vraťte se," řekl, aniž by na mě pohlédl a dál ostražitě pozoroval okolí.

Udiveně jsem po něm střelila pohledem.
„Proč?" Tentokrát po mě střelil pohledem zase on.

„Nejsem nějaký necitelný tyran, desátníku."

„A já zase slabá ženská, nadporučíku,"
Na tváři se mu objevil poloúsměv a přikývl. „Tak fajn."

Dál jsme šli tiše a hlídali okolí.

„Pohyb u zeleného domu," ozvalo se tiše zepředu. Parker zvedl pěst a všichni jsme se zastavili.

„Půjde to prozkoumat..." Parker nás projížděl pohledem. Bylo vidět, že se mu už nechce nikoho z nás posílat na možnou smrt. Ne z etického hlediska, ale z čistě praktického důvodu – zase tolik mužů ve své jednotce neměl.

„Půjdu," řekla jsem, aniž bych spustila dům z očí.

„Jdu s ní," ozval se Rhyeme.

Parker přikývl. „Kryjeme vás."

Šla jsem první a Rhyeme v patách za mnou. Obešli jsme dům a zjistili, že zadní dveře jsou pootevřené. Co nejtišeji jsem prošla dovnitř do předsíně. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené. Naskytl se mi tak přímý pohled na čtyři průhledné tubusy na stěně a na záda netvora, který stál před nimi. Cosi mačkal na moderním počítači. Naštěstí koukal dolů, jinak by nás zahlédl v odrazu skla, ve kterém se nám zrcadlila jeho tvář.
Vypadal jinak než ten v parku. Tělo měl pokryté jakýmisi pancéřovanými pláty, ale jeho tvář měla poměrně lidské rysy. Domačkal sled písmen a číslic na virtuální klávesnici a vzhlédl. Pak nastal zmatek.
Střelila jsem do jeho zad, ale kulka se odrazila. Netvor se podrážděně otočil a popadl svou zbraň. Střelila jsem do toho jeho hnusnýho nechráněnýho ksichtu a mezitím, co padal k zemi, jsem zaslechla Rhyema. „Proboha."

„Proboha," zopakovala jsem.
Lidé v tubusech, kteří doteď v klidu leželi, se začali měnit v šedivé netvory. Rhyeme vystřelil, ale, tak jako odpoledne, káď zůstala neporušená. Sledovali jsme proměnu, zatímco dorazil Parker s Owenem a Johnem.

„Proboha," uklouzlo Parkerovi.

Proměna byl dokončena. V tubusech teď byli místo lidí Zygoti - jak hlásala obrazovka počítače. Tubusy se začaly otevírat a Zygoti ožili. Bylo jasné, že z jejich lidské mysli už nezbylo nic. Teď bylo jejich primárním úkolem zabíjet.

„Zabijte to!" poručil Parker a vystřelil. Ozvala se palba a Zygoti zůstali ležet mrtví na zemi.
Parker k nim došel a každého nohou obrátil, aby si ověřil, že je po nich. Pak došel k netvorovi. Ani jeho srdce, pokud nějaké měl, už nebilo. Parker popadl jeho zbraň.

„Tuhle zbraň neznám," řekl a zkusmo z ní vypálil proti kádím. Ze zbraně vyletěla modrá koule, která káď bez jakýchkoli problémů prostřelila.

„Do hajzlu, co to je? Mají silnější zbraně než my," zaklel. Pak prohledal netvora.

„Nic jiného u sebe nemá. Mrkni na ten počítač, Owene."
Owen odložil zbraň a poklekl k počítači.

„Pane," řekl po chvíli.

„Mluv," vybídl ho Parker.

„Vlastně tu nic není. Jen program, který dokáže z těch lidí v kádích udělat Zygoty. A oni," kývl na opancéřovaného tvora „si říkají Groidové."

Parker přikývl. „Fajn, jdeme, tady už toho k vidění moc není. Hartová," oslovil mě „vezmi si tohle." Hodil po mně groidskou zbraň.

„Tak jdeme," zavelel.

Mezitím, co jsem je následovala, jsem zkoumala zbraň. Byla obdivuhodně lehká, ale na můj vkus moc mohutná. Ale co. Samopal jsem zavěsila na rameno a nechala jsem si v rukách groidskou zbraň.

Stejnou ulicí, jakou jsme sem přišli, jsme se vraceli zpátky na letiště. Žádný Zygot ani Groid. Opatrně jsme se přiblížili ke vchodu do letištní haly. Parker kývl na Johna, který prudce rozrazil dveře a schoval se za rám. Vyčkávali jsme. Na Parkerovo povel jsme vyrazili dovnitř. Letištní hala byla prázdná. Úplně. Meziplanetární vysílačka byla pryč.

----
Tak, tady je další kapitola. Doufám, že se vám líbí a opět se omlouvám, že  je krátká :)
M.