The Taste of the Pain 1 - Question

Kapitola třetí

Cristina
Probudila jsem se ve dvě ráno, ale už jsem nemohla usnout. Všichni ostatní v letadle spali jako zabití. Zmáčkla jsem tlačítko a zachvíli se u mě objevil stewart. Poprosila jsem ho o kolu, se kterou se zachvíli vrátil. Zapla jsem si nějaký film, který by - jak jsem po chvíli zjistila - molh být v kategorii Ty nejstupidnější komedie nasvětě. Vypla jsem ho tedy a pustila jsem si do sluchátek písničky. Snažila jsem se vnímat text, ale vždycky když písnička zkončila, nebyla jsem si schopna uvědomit, o čem byla. Vztekle jsem zavrčela. Něco mě rozptyluje. Rozhlédla jsem se kolem sebe, naproti přes uličku jsem viděla nějaký postarší pár. Předemnou spala nějaká blonďatá holčička. Pak jsem se otočila na cestující vedle mě a konečně mi to došlo. Jak jsem na ni mohla zapomenout? Seděla opřená o okýnko a spala. Ten kluk spal taky s hlavou až nebezpečně blízko jejího ramene. Pro sebe jsem se usmála. Maddy se zavrtěla a otevřela oči zrovna ve chvíli, kdy se klukova čokoládová kštice dotkla jejího ramena. "To si ze mě děláš srandu!" zanadávala potichu Maddy a snažila klukovu hlavu odstrčit, aniž by ho probudila. Potichu jsem se zachychotala. Maddy se na mě překvapeně podívala. "Jak dlouho už seš vzhůru?" zeptala se mě. "Asi od dvou," odpověděla jsem a chytla jsem klukovu hlavu, která se začala přesouvat prozměnu na moje rameno. Zavrčela jsem na něj "Je ti doufám jasný, že vim, že nespíš?"a odstrčila jsem ho na jeho sedadlo. Vykuleně se na mě podíval "Jak jsi to poznala?" zeptal se překvapeně. Poťouchle jsem se usmála "No řekněme, že na to mám cit..." Kluk se na mě zrazeně zamračil. Musím uznat, že při tom vypadal docela roztomile. Maddy se podívala na mobil a řekla "Za půl hodiny bychom měli přistávat." Podívala se z okna "Ty hory jsou nadherný!" povzdechla si.

Naklonila jsem se přes kluka a taky jsem se podívala z okna. Už je to dlouho, co jsem tu byla naposled. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi domov chyběl. Alpy jsou prostě kouzelné. Už se těším na naše a na Caru s Rebeku. A taky na kluky. Už jsme se neviděli celou věčnost. A když říkám věčnost tak tím myslím asi deset let. Bylo to v roce 2005 v jednom malém městečku v Louisianě. Teď své (skoro) bratránky uvidím konečně znovu.

Někdo mi luská prsty před obličejem. Zaostřím oči na obličeje přede mnou. "Seš v pohodě?" ptá se mě Maddy. Potřesu hlavou "Jo, jasně. Promiň." Tak tohle je pořádnej trapas. Tohle už se mi hodně dlouho nestalo. Naposledy jsem se takhle zamyslela když umřela prababička, což je takových pětadvacet let zpátky. Nostalgie, vedlejší účinek dlouhověkosti. To to jde se mnou hodně z kopce. Když jsem na tom takhle teď, co budu dělat za takových třista let?

"Chris?" mává mi znovu Maddy před obličejem. Sakra! "Jo promiň. Už jsem na příjmu," omluvila jsem se jí. "Co jsi říkala?" zeptala jsem se zahanbeně. Jen se na mě usmála "Říkala jsem, že za deset minut přistáváme." Prohrábla jsem si vlasy "Jasně, dík." usmála jsem se na ni omluvně. "Není zač. Stává se ti to často?" zeptala se se zájmem. "Ani ne. Jen si jednou za čas si na něco vzpomenu. Teď jsem přemýšlela nad tím, že už jsem doma nebyla celou věčnost, a že se těším na rodiče a na bratránky a kámošky," řekla jsem popravdě. Maddy na mě vykulila oči "Ty jsi Italka?" zeptala se udiveně "Jaktože nemáš přízvuk? Myslela jsem, že jsi typická newyorčanka!" Zářivě jsem se na ni usmála "Já v New Yorku bydlím už nějakou dobu a jinak jsem hodně cestovala, takže moje italské kořeny nejsou moc poznat. Navíc mám typicky neitalskej vzhled... Jo a mimochodem nejsem Christina s CH, ale Cristina s C " vysvětlila jsem jí. Vlastně v New Yourku nebydlím, ale to je jedno. Jde o to, aby to bylo věrohodné. Pro Maddy není důležité, že mám skvělou paměť a umím perfektně anglicky, italsky, francouzsky, španělsky, čínsky, německy a rusky.

Letadlo dosedlo na zem a postupně zpomalovalo až úplně zastavilo na jednom z parkovacích míst. Zachvíli jsme už měli přistavený tubus a mohli jsme vylézt ven. Šli jsme s Maddy vedle sebe. Kluk už někam odběhl. Došli jsme v tichosti k objíždějícím zavazadlům. Už z dálky jsem viďela můj červený kufr objíždět na pásu. Došla jsem k němu a vzla si ho. Pak se Maddy ohnula pro takový obyčejný černý. "Kde máš lyže a snowboard?" zeptala jsem se náhle. Podívla se na mě "Naši je hned dneska ráno poslali poštou na adresu mého hotelu. Převážet to jako zavazadlo by bylo strašně drahý tak jsme to udělali takhle. Ale přijde až pozítří nebo možná ještě dýl, takže si budu muset nějaký půjčit než přijdou," vysvětlila mi. Kývla jsem hlavou na znamení, že jsem to pochopila. "Cris?" oslovila mě. "Jo,"otočila  jsem se "Nevyměníme si telefonní čísla? Docela ráda bych s tebou zůstala v kontaktu," podívala se na mě s otázkou v očích. Zamyslela jsem se nad jejím dotazem. Je bezpečné kamarádit se s někým, kdo má potenciál? Co když se něco stane a ona zjistí pravdu. U někoho, jako je ona je to o hodně nebezpečnější. Normálního člověka ovlivníte, ale potenciálovi to to můžete tak akorát vysvětlit. Zase na druhou stranu, to že zjistí, co jsem zač já, neznamená, že to musí zjistit o sobě.
"Dobře," usměju se na ni. "Super!" řekne. Co můžu ztratit? Maddy je vážně fajn a budu si před ní dávat pozor na přeměnu. Navíc si můžeme hlavně psát nebo volat...
Došly jsme k taxíkům. Podala jsem Maddy lísteček se svým číslem "Tady máš," řekla jsem "Napiš mi zprávu abych věděla, že to jsi ty. Já si to číslo uložím." Vzala si lísteček a kývla "Dobře..." Mávla jsem na taxík, který zastavil na krajnici. Maddy mě objala. Překvapeně jsem její objetí opětovala. "Tak se měj..." řekla a pustila mě. Otevřela jsem dveře do taxíku a hodila jsem dovnitř svůj kufr. Otočila jsem se k Maddy "Asi za dva týdny budu u bratránků v Bormiu, tak ti zavolám. Nezapomeň mi napsat tu SMSku, dobře?" "Dobře," odpověděla, a pak už jsem nastoupila do auta a rozjela jsem se směr rodina.