The Taste of the Pain 1 - Question

Kapitola druhá

Madeleine
Podívala jsem se na svou letenku. Řada 16 sedadlo A. Proplétala jsem se uličkou mezi ostatními cestujícími, kteří si ukládali svá zavazadla. Řada 14, 15 a 16. Na sedadle uprostřed seděl nějaký kluk, mohlo mu být takových třináct, hnědé vlasy,
modré oči. Hrál nějakou hru na mobilu a v uších měl sluchátka, takže si nevšiml, že jsem přišla."Zdovolením," řekla jsem, ale už předem jsem věděla, že to k ničemu nebude. Bylo úplně jasné, že okolní svět jde naprosto mimo něj. "Zdovolením," řekla jsem tedy znovu a poklepala jsem mu na rameno. Trhnul sebou a vyndal si z uší sluchátka. Vypadal lehce dezorientovaně. "Pustíš mě prosím na moje místo?" usmála jsem se na něj sladce a ukázala jsem na místo u okýnka. Zíral na mě jako na mimozemšťana, ale nic neudělal.
Sakra, jako kdyby nestačilo, že za mnou leze většina kluků v mém věku, teď tady mám ještě paralizovaného sedmáka. Vážně skvělý!
"Pustíš mě si sednout?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím. Kluk se konečně probral ze svého tranzu a nasadil něco, co asi měl být sexy úsměv. No každopádně se mu moc nepoved. "Jasně," odpověděl a udělal mi místo. Protáhla jsem se oklo něj a posadila jsem se. "Díky..." řekla jsem a usmála jsem se na něj, ale tentoklát jen trošičku, nechceme přece opakovat stejnou chybu...

Vyndala jsem si mobil a zapla jsem letový režim. Koukla jsem se na čas, 6:40 PM. Před deseti minutami jsme měli vzlétat.
Kluk už se zase vrátil ke svému mobilu, ale viděla jsem, že mě po očku sleduje. Dělala jsem, že o tom nevím. Dala jsem si do uší sluchátka a zapla svůj oblíbený playlist.

Uběhlo deset minut a my jsme pořát na zemi. Vyndala jsem si sluchátka z uší a slyšela jsem, jak se nějaká paní ptá letušky, co se děje. Odpověď jsem nezaregistrovala, protože se do letadla přiřítila nejaká holka.

Měla na sobě černé roztrhané džíny, černou mikinu do půli břicha s nápisem JUST ME... a pod tím červené upnuté tílko, které mělo vpodstatě stejnou barvu jako její vlasy, které jí sahaly do třičtvrtě zad a na levé straně byly spletené do malých copánků, čímž odhalovaly levé ucho, v kterém byl 'roztahovák'. Na levé straně jí z pod mikiny vykukovala klíční kost, na které bylo vidět nějaké tetování. Na nohou měla černé šněrovací boty na podpadku, make-up stejně dokonalý jako její černě nalakované nehty.

Přiběhla k naší řadě a sedla si na volné místo vedle toho kluka, který na ni koukal s otevřenou pusou a slintal. Doslova.
"Strašně se omlouvám za zdržení..." řekla udýchně s omluvným výrazem ve tváři. Usmála jsem se na ni "V pohodě..." Vděčně mi úsměv opětovala. Snažila jsem se odhadnout, kolik je jí je let. V jejím případě jsem si nebyla vůbec jistá, ale tipla bych ji na takových 23, 24.
Napřáhla ke mě ruku "Jsem Cristina." Potřásla jsem její nabízenou rukou "Maddy. Těší mě..."

Cristina
Měla jsem tu být před více než dvaceti minutami. Opravdu mě překvapuje, že na mě to letadlo čeká. Přiběhla jsem k přepážce, kde jsem si vycucala z prstu historku o tom, jak taxíku selhal na dálnici motor a pak jsem musela hodinu čekat než přijede další a pak že byla zácpa atakdál atakdál. K tomu jsem na maníka za pultem hodila svůj nejsvůdnější pohled a dokonce jsem nedostala ani vynadáno. Vběhla jsem tubusem do letadla, omluvila jsem se ještě letuškám a odebrala jsem se ke svému místu 16C.

Cítila jsem ji už o deset řad dřív než jsem ji uviděla. Seděla v šestnácté řadě u okýnka vedle nějakého kluka, který na mě koukal s otevřenou pusou. Dělala jsem, že ho nevidím stejně jako jsem předstírala, že necítím tu holku. Posadila jsem se na sedadlo a naoko udýchanějsem řekla: "Strašně se omlouvám za zdržení..." Za svých skoro sto let života v předstírání jsem své herecké schopnosti dohnala k dokonalosti. Nikdo by nepoznal, že mi je ve skutečnosti celkem jedno jestli jsem naštvala plné letadlo lidí. Otočila jsem se k té holce, mohlo jí být tak sedmnáct a viděla jsem, že si mě prohlíží zkoumavým pohledem. Pak se na mě k mému překvapení usmála a řekla: "V pohodě..." To jsem nečekala. Čekala jsem, že bude aspoň trochu naštvaná, ale její úsměv vypadal opravdu upřímě. Vděčně jsem se na ni usmála a napřáhla jsem k ní ruku "Jsem Cristina." potřásla mou nabízenou rukou představila se "Maddy. Těší mě." Při stisku její ruky jsem to cítila úplně zřetelně. Takže mě můj čich nezradil, tahle Maddy má potenciál. A tím myslím oprvdu silný potenciál. Pořádně jsem si ji prohlédla. Tmavě hnědé valsy do půli zad, skvělá postava, asi 170 cm vysoká, jemně snědá pleť. Ale hlavní jsou oči. Ty až nepřirozeně živé hnědé oči s jantarovými jiskřičkami dávají zasvěcené osobě jasně najevo, co je tahle dívka zač, přestože ona sama o tom zřejmě nemá ani ponětí.

Letadlo vyrazilo na dráhu, když Maddy šťouchla do kluka mezi námi "Měl bys zavřít pusu, vletí ti tam moucha..." "Pravda," přidala jsem se a mrkla jsem na něj. Pak jsme se obě začaly smát."Ha ha, moc vtipný," urazil se naoko kluk a obrátil svou pozornost na mobil. Mady se otočila zpátky na mě a prohodila: "To by mě zajímalo, jak se někomu podaří přijít na letiště o dvacet minut později," a nahodila přísný pohled "Copak nevíte, slečno, že na letišti máte být idelálně s dvouhodinovým předstihem?" a zvedla jedno obočí ve významném pohledu. A tak jsem jí vyprávěla tu historku kterou jsem si původně vymyslela u přepážky.

Nemusí vědět, že ve skutečnosti jsem se naštvala na taxikáře, který měl na mě opravdu neslušné návrhy, takže jsem po dlouhé době v naprosté kontrole vybuchla a pak jsem dvě hodiny běhala po New Yorku jako vlk a snažila se uklidnit. Když jsem konečně cítila, že jsem schopná se proměnit zpátky, zalezla jsem do jedné z postraních uliček poblíž letiště JFK a vrátila se do lidské podoby. Moje oblečení bylo bohužel pryč, ale moje brašna s věcmi, kterou jsem měla přes rameno tam naštěstí zůstala.
Takže jsem se oblékla, upravila a až pak jsem si všimla, že na mě zírá nějaký polonahý pár. Když jsem se na ně otočila, jako kdyby se probrali z tranzu. "Vlkodlak!!!" zavřeštěla ta blondýna a tiskla se ke svému hnědovlasému miláčkovi, který měl ale očividně naděláno v kalhotách mnohem víc než ona. Protočila jsem oči a zavrčela jsem "Já nejsem vlkodlak," a vydala jsem se k nim. Třásli se jako ratlíci.

Totiž abyste rozuměli, já vážně najsem vlakodlak. Jsem jedna z adattamentů. Jako adettament se narodíš. Ze začátku rosteš normálně, ale okolo pátého roku života se tvůj fyzický vývoj začne zpomalovat. Z pravidla se to začne dít, když se ve vás projeví vaše vnitřní zvíře a vy se proměníte. Každý adattament má své zvíře, jen zřídkakdy se oběví dvojice stejných adattamentů. Většinou se proměňujeme v šelmy, ale například můj pradědeček se proměňoval v orla bělohlavého. Moje zvíře je vlk, což je lehce nepraktické, ale co se dá dělat. Já nemůžu za to, že si lidé vymysleli zrovna vlkodlaka...
Pradědeček nedávno zemřel, bylo mu 547 let, byl jedním z těch starších.
Adattamenti se běžně dožívají 400 až 500 let. Mě je teď 94 let, takže mi zbývá ještě takových tři sta, čtyři sta let života. Samozřejmě pokud mě někdo nezabije. Proti nemocím jsme imunní, takže když přijde náš konec, je to většinou rychlé a bezbolestné.
Kromě dlouhověkosti a přeměny na zvíře máme ještě jednu výhodu, kterou jsem byla nucena dnes použít. Máme schopnost lechce pozměnit vzpomínky obyčejných lidí. Ne v takové míře, jako by teoreticky mohla Maddy, ale pro naše účely to stačí.

Přistoupila jsem k vyděšenému páru a soustředila jsem se na proniknutí do mysli té blondýnky. Toho kluka jsem si nechala na konec, bavilo mě se dívat, jak je strachem bezsebe...
Vzala jsem z její mysli vzpomínku na vlka a změnila jsem ho na německého ovčáka. Pak jsem vzala sebe a udělala jsem ze sebe paničku toho vlčáka, která je vyrušila při jejich chvilce. Pak jsem přistoupila k hnědovlasému mladíkovi a udělala to to samé s jeho vzpomínkami. Podívala jsem se na hodinky. "Sakra!" zaklela jsem. Už jsem měla tři minuty zpoždění. "Omlouvám se za vyrušení..." křikla jsem směrem k páru, ale to už jsem uháněla k letišti.

A teď sedím v letadle a bavím se s holkou, která má potenciál. O tomhle budu muset říct klukům...
Před hodinou jsme dostali jídlo, které bylo překvapivě docela poživatelné. Teď je devět hodin a já už jsem uplně vyčerpaná. Kluk mezi mnou a Maddy už dávno spí. My si ještě povídáme, ale i na ní je vidět, že už by šla spát. Ani se nedivím. Jestli ta její včerejší kalba byla tak drsná, jak vyprávěla, taky bych byla vyřízená. "Nepůjdeme už spát?" nadhodila jsem. Maddy jen vděčně přikývla. "Tak dobrou." "Dobrou noc."

Ahojky lidi!!!
V médiích máte Cristinu, která je prozměnu moje práce. Pište komentáře, hlasujte, jestli se vám moje povídka líbí a čtěte dál... MUCQ:3