The Taste of the Pain 1 - Question

Kapitola čtvrtá

Cristina

Seděla jsem v taxíku, který mě vezl na okraj města. V kapse mi zavrněl mobil. Přečetla jsem si zprávu od Maddy. Ptá se, jak se jmenuju příjmením. Ani jsem si nevšimla, že vlastně ani nevím, jak se jaké má příjmení ona. Do zprávy jsem napsala: Moonová. A jak ty? Chvíli jsem čekala jestli odepíše, ale nic se nedělo tak jsem mobil uklidila do tašky. Já vím, je to strašné klišé, přeměňovat se ve vlka a ještě k tomu se jmenovat Moonová, ale co s tim nadělám?
Už jsme byli skoro na konci Milána. Auto zastavilo a řidič se na mě otočil a italsky řekl: "Dělá to 20 euro." Je zvláštní po takové době slyšet italštinu. Vyndala jsem z peněženky dvaceti eurovku a podla jsem mu ji. "Díky moc," řekla jsem a i s taškou jsem vystoupila z auta. Počkala jsem, až taxík odjede a vydala jsem se směrem k lesu. Sundala jsem si oblečení a dala jsem si ho do tašky přes rameno. Povolila jsem popruh a zavřela jsem oči. Pochvíli se mě zmocnil důvěrně známý pocit. Cítila jsem tu svobodu, jak mi proudí krví. Otevřela jsem své jantarové oči a najednou jsem viděla svět mnohem ostřeji. Zavrčela jsem a cítila, jak mi z dásní rostou tesáky. Vyskočila jsem do vzduchu a když jsem dopadla, už jsem nebyla tou rudovlasou dívkou. Místo ní zde stál velký šedý vlk s natrhnutým uchem a s jantarovýma očima nápadně se podobajícíma těm jejím. Slyšela jsem každé zašustění větru, každého ptáčka krčícího se ve větvích stromů. Zabořila jsem tlapky do sněhu a rozeběhla se lesem ke mně dobře známému údolí mezi vysokými horami dobře ukrytému zrakům všech smrtelníků.

Madeleine
Posadila jsem se na tu luxusní postel a vytáhla jsem mobil. Takže, mám zavolat mámě a Lucy. S Lucy to bude na dlouho, takže jsem se rozhodla začít s mámou. Vytočila jsem číslo a čekala. Máma vzala mobil hned po prvním zazvonění. Dokážu si představit, jak ho nosí celý den u sebe a čeká až zavolám... "Ahoj, mami," řekla jsem "Maddy!" zapištěla máma do telefonu jako nějaká puberťačka a hned mě začala bombardovat otázkama "Ahoj zlatíčko! Tak jaký byl let? A co hotel? Máš pohodlnou postel? A-" "Mami zpomal!" musela jsem ji přerušit. "Dýchej..." přikázala jsem jí. Slyšela jsem, jak se na druhé straně zhluboka nadechla a vydechla. Usmála jsem se, i když jsem věděla, že to nemůže vidět. "Takže k tvým otázkám... Let byl v pohodě, hotel je úžasnej, postel je moc pohodlná a... Co tam bylo dál?" Máma se zasmála "Promiň, zlatíčko. Já vím, že jsem hysterická. Další už jen tak obecně jako jak se máš a tak..." Taky jsem se zasmála "Mám se dobře, jen jsem unavená. A jak tak nad tím přemýšlím, asi mám taky hlad, takže se půjdu někam najíst, už jsou dvě hodiny... Počkej, nevzbudila jsem tě? Úplně jsem zapoměla na časovej posun," došlo mi najednou, že v Morristown je teprve osm ráno. Máma se ale jen zasmála "Nevzbudila, jsem vzhůru už hodinu." Úplně jsem ji viděla, jak bezstarostně mávla rukou. Nasadila jsem svůj zděšený tón "Ty jsi v neděli vstávala v sedm?! Nestalo se ti něco?" Brzké ranní vstávání rozhodně není oblíbenou činností Hannah Bennettové. Mamka se hořce zasmála "Stejně jsem nemohla spát," řekla provinile. Frustrovaně jsem zafuněla "Mami, kolikrát jsem ti říkala, že si nemáš dělat starosti? Jsem a budu v pohodě," ujistila jsem ji už asi po sté a zakoulela jsem očima a neřešila jsem, že to nemůže vidět. Máma se ironicky zasmála "To, že mi řekneš, že se nemám strachovat neznamená, že to můj mozek bude akceptovat," řekla mamka "Prostě mám o tebe strach a řekla bych, že je to přirozený vzhledem k tomu, že jsi ode mě bůhví kolik kilometrů daleko, úplně sama." Teatrálně jsem se nadechla "Mami, to musí být strašné! Cítím se hrozně, že ti odpírám spánek a přivoďuju ti tolik starostí. Nemám nasednout na letadlo a radši normálně chodit do školy?" Máma se zasmála "Neboj, zlatíčko. Tak strašný to zase není." "To je dobře," odpověděla jsem "Protože mě zpátky do školy a vůbec do Morristown nikdo nedostane dřív, jak za měsíc,"a zasmála jsem se. Mamka uraženě zamlaskala a ironicky řekla "Je hezké, když člověk ví, jak rádo se jeho dítě vrací domů..." Zasmála jsem se ještě víc "Ale já neřikám, že se narada vracím domů. Já jen řikám, že si od školy a Morristown ráda odpočinu... Už budu končit. Slíbila jsem Lucy, že jí zavolám a už mám taky pořádnej hlad..." řekla jsem. "Dobře zlato, tak se zatím měj a ozvi se zase," poručila mi. "Rozkaz, kapitáne!" zasmála jsem se "A pozdravuj taťku a Jamieho," dodala jsem. "Budu," slíbila máma "Opatruj se," řekla. "Ty taky. Pa..." odpověděla jsem a zavěsila.