Life For Anime (2015)

č.11

• • •

,,Tohle odpoledne si budu pamatovat ještě hodně dlouho," chtěla jsem ho rozveselit.

,,Sofie ?" promluvil na mě.

,,Hai ?" zeptala jsem se ho.

,,Víš...chtěl jsem ti něco říct..."

• • •

,,Sice je to jen několik týdnů co se známe, ale..." nedonkočil větu.

,,Ale ?" čekala jsem co řekne.

Teprve teď mi docvaklo, o co mu jde...Né, že bych Nicolase neměla ráda, ale...vždyť...

Co si to nalhávám ?!

,,Chtěl jsem ti říct, že jsi strašně milá a...." zamlčel se.

,,Víš, taky bych ti měla něco říct..." zadívala jsem se do země, ale i přesto jsem uviděla, jak se na mě Nicolas udiveně podíval.

,,Ale já první," roztomile se usmál.

Bože, jak já miluju jeho sladký úsměv...

,,Sofi...já...tě -" zastavila jsem ho.

,,Nicolasi...já tě miluju..." začervenala jsem se.

V Nicolasových očích se třpytili jiskřičky štěstí.

Odhodila jsem všechny starosti a pozdější následky...postavila jsem se na špičky...a dala mu pusu...

Nicolas byl očividně ještě v šoku, ale během vteřiny se vzpamatoval.

Po pár minutách, jsem se znovu pevně postavila na zem a koukala na Nicolase.

Sice se červenal, ale jeho úsměv....z něho by i led roztál.

,,Sofi..." vyšlo z něj.

,,Ano Nicolasi ?" usmála jsem se.

,,...Mám tě moc rád....." řekl mi šeptem do ucha.

,,...Já tebe taky...." zašeptala jsem.

Rozloučili jsme se a každý šel svým směrem.

Hlavou mi lítalo nad miliardu myšlenek. Všechno se to stalo tak rychle...

Domů jsem snad šla celou věčnost.

Když jsem nakonec přišla, v domě bylo všude ticho a zhasnuto.

No, ticho...to chrápání z pokoje, kde je sestra, se nedalo přeslechnout.

Jakoby vám slon troubil přímo do ucha...brrrr...

Potichu jsem si zula boty, odhodila mikinu s klíčema a opatrně jsem přešla po schodech do svého pokoje.

Na dveřích byl vzkaz.

Ahoj Sofi, v ledničce máš večeři.
Šla jsem spát o něco dřív, jelikož zítra budu taky pracovat. Tatínek bude doma, bude se o vás starat.
Laura je nemocná, takže bys k ní neměla moc chodit jestli nechceš být taky nemocná. Snad sis to u Nicolase užila. Dobrou :)
~ Maminka

Usmála jsem se. Vždycky jsem mamku měla ráda. Byla hodná, milá a o všechno se vždy pečlivě postarala. Na nic nikdy nezapomněla.

Moc jsem hlad neměla, a tak jsem si řekla, že si to nechám na zítřek. Konečně bude sobota !

Hned jak jsem otevřela dveře, skočila jsem na postela a neměla jsem chuť, se hýbat. Nejradši bych teď hned šla spát, ale chci si dát ještě sprchu a taky se pochopitelně převléknout.

O něco později
Jsem vysprchovaná, převlékla jsem se do noční košile a zachumlala jsem se do peřiny tak, že jsem nemohla skoro dýchat.

Ale byl tu jeden závažnější problém. Já nemůžu usnout...možná si furt nemůžu připustit to, co se stalo mezi mnou a nim.....

Z pohledu Nicolase
Nemůžu usnout. Neustále se mi přemíta v hlavě ta chvíle se Sofií....

• • •

,,Sofi...já...tě -" zastavila mě.

,,Nicolasi...já tě miluju..." zčervenala.

~

,,...Mám tě moc rád....." pošeptal jsem jí do ucha.

,,...Já tebe taky...." zašeptala.

• • •

Bál jsem se, že to špatně pochopí, a už se se mnou nebude chtít bavit....aspoň, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.....

Z pohledu vypravěče
Po pár desítek minut nepřetržitého přemýšlení, co se to vlastně dnes stalo, oba dva usnuli.

Ale ten zvláštní pocit je nechtěl opustit ani během spánku....co se asi stane příští den ?

Pokračování příště