Tisíce dveří

1. Kapitola

Juliette
Juliette krátkým pohybem ruky otevřela dveře před sebou. Věděla, že vchází do místnosti, která byla plná lidí, kterých se obávala. Připravovala se na to už hodně dlouho. A věřila si, že dojde k jejímu cíli. Prošla jimi a zadívala se na druhý konec velkého sálu, ve kterém se ocitla. Teď byla v hlavním světě, nebo jak by to řekli lidé - na vrcholku Vesmíru. A tváří v tvář s deseti lidmi, kteří ho ovládají.

Za podlouhlým stolem sedělo deset různě vypadajících lidí. Nikdy je ještě neviděla, ani oni jí, ale byla si jistá, že ji mají přečtenou.

Když přišla až k tomu stolu, hluboce se uklonila.

"Dobrý den. Já jsem Juliette, jedna z posledních víl. Přišla jsem, abych vás poprosila o záchranu mého druhu."

Všech dvacet očí ji bez mrknutí sledovalo. Všichni členové rady vypadali po nějakou dobu, jako nějaké sochy. Nehýbali se, nic ve zdejším přítmí nevydalo jediný zvuk.

"Dobrý den. Už nějakou dobu víme o vašem problému. Jak jsme se doslechli, byli jste prakticky vyhlazeni nějakou neznámou silou."

Řekla nakonec žena v bílých dlouhých šatech, povytažené koutky jakoby navždy v chladném neupřímném úsměvu. I přes její nepopsatelnou eleganci z ní šel strach.

"A jak by sis vlastně naši podporu představovala, pokud by se o nějaké vůbec dalo přemýšlet?"

"Už jsem o té věci uvažovala, došla jsem k názoru, že by se dalo použít starého kouzla mého národa, které můj druh v minulosti používal proti nepříteli. Když bylo dostatek času, byli jsme pomocí tohohle kouzla schopni dostat dotyčného na naší stranu tím, že jsme ho jednoduše přetvořili na jednoho z nás. Jeho lidé už ho pak nechtěli a my jsme měli posily navíc."

Osoby naproti ní se ani nepohnuly.

"A tak mě napadlo, že bychom to mohli udělat po tomhle způsobu."

Bylo ticho. Žádný pohyb. Juliette od rady ani nic jiného neočekávala. Byla připravená na všechno to podivno okolo těchto deseti bytostí. Nebyli to lidi. Možná jeden z nich. Ale bylo mezi nimi několik čarodějů, elfů, upírů a jiných. Ras existovalo miliony. A všechny pomalu mizí do neznáma.

"To vaše kouzlo je určitě hrozně nebezpečné. Zní to jako nějaká stará legenda. Zvládla byste vůbec něco podobného, co vaši předci?" To se do rozhovoru vložil další člen rady. Netvářil se tak nebezpečně, jako ta žena v bílých šatech a při tom, co mluvil, se chytrácky pousmál. Snažila jsem se nebrát to, jako urážku. I když jsem si nebyla jistá, jestli bych to zvládla, nebo ne. Ale neměla jsem moc na výběr.

"Je sice pravda, že jsem to ještě nikdy nedělala, ale za pokus to určitě stojí. Myslím, že to s pomocí mého manžela zvládneme. A navíc se mi zdá, že nemáme moc dalších možností. "

"Dobře, ještě to prodiskutujeme, než se dáme do akce. Stav se tu za dvanáct hodin. Rozsudek bude vykonán."

Juliette nechápala, jak mohla být ta nepříjemná žena v bílých šatech pro její věc, ale byla ráda, že se to někam hnulo. Poděkovala, uklonila se a hrdě odkráčela pryč z přijímacího sálu.