THIS IS A GAME

26. CHAPTER

HAYLEY POV:

Smutek a bolest. To byly 2 jedině věci, co jsem teď cítila. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, pořád jsem měla před očima koupelnu a mou mrtvou mamku. Které zvíře tohle mohlo udělat? A proč zabíjí mé nejbližší? V hloubi duše jsem se bála, že je to Harry, ale neměla jsem odvahu na to opravdu myslet. Nemohl to udělat on. Miluje mě.

„Potřebujeme vás.“ Uslyšela jsem nad sebou ženský hlas, otřela slzy a vstala. Točila se mi hlava, bylo mi hrozně, ale už jsem neměla sílu na to křičet. Jen jsem poslušně šla za policistkou, která mě vedla k výslechu a bála se, co bude dál.

„Jste podezřelá.“ Zadíval se na mě starší policistka, když jsem se posadila na židli a snažila se normálně dýchat.

„Cože? Proč bych něco takového dělala? Svojí matku jsem milovala!“ Ten pocit, když sedíš v místnosti, všude kolem tebe jsou policisté a obviňují tě z vraždy své maminky. Té, která ti dala život, starala se o tebe, pomohla ti, zvedla ti náladu vždy, když si to potřebovala. A oni si myslí, že jsi ji zabila. Bylo mi opravdu nehorázně špatně.

Chvíli bylo ticho, jen jsem si prohlížela tváře policistů kolem sebe. Jako by na mě chtěli skočit a sežrat mě za živa. Nemohla jsem tu dýchat, byl tu hrozný vzduch.

„Měla vaše máma nějaké problémy? V práci, soukromém životě. Znáte někoho, kdo by ji chtěl ublížit?“ Zapojila jsem mozek a přemýšlela. Nikdy jsem se moc a svou mámu nestarala, ona měla svůj život a já taky. Byla ke všem tak milá, nikdo neměl právo ji ublížit.

„Ne. Nikdy neměla problémy. S nikým.“ Nevím proč, ale po těchto slovech jsem si vzpomněla na Scarlet a její bílou, usmívající se pleť. A na její pořád opakovaná slova.

„Víme, že je to těžké Hayley, ale potřebujeme stopu.“ Přiblížila se ke mně mladá, blonďatá žena v policejním obleku a mě popadla zlost. Zlost, která se rozlévala do celého mého těla.

„Umřel vám někdy někdo? Vůbec nevíte, jak je to těžké! Skončila jsem úplně sama, nedokážu o ni mluvit v minulém čase! Nedokážu to!“ Začala jsem po všech kolem sebe křičet a cítila stékající slzy. Byl to můj nejhorší den v životě, a ano, další. Kolik jich ještě bude, sakra? Proč se tohle děje?

„Odveďte ji.“ Zaslechla jsem a odsunula od sebe židli. Neměla jsem v plánu tu ještě déle zůstat.

„Cestu ven najdu sama!“ Křikla jsem na policii, která mě chtěla vyvést ven a cukla nad jejich doteky. Bylo toho na mě moc. Musela jsem na vzduch. Hned.

Když jsem rozrazila vchodové dveře a ovál mě příjemný, teplý vzduch, bylo mi hned lépe. Měla jsem jiné věci na starost, než sedět u policie a poslouchat jejich nesmyslné žvásty, které stejně nikam nevedly. Potřebovala jsem domov, který už mi však nikdo nemohl dát. Tedy až na jednoho člověka.

Rozběhla jsem se směrem k bytu, ve kterém jsem byla jen jednou, ale bylo to, jako bych ho znala celý svůj krátký život. Každičký kout se mi vybavoval v mysli, dokud nepřešel k postavě, stojící u okna.

Měl zkřížené ruce na prsou, prázdný pohled a jeho kudrnaté, kaštanové vlasy váli kolem jeho dokonalé tvářičky, na které vykouzlil neodolatelný úsměv.

„Miluju tě.“ Proletěla mou hlavou další myšlenka a já se rozběhla ještě více. Mé vlasy vály rozpuštěné za mnou, otírali se o mé puntíkované tričko a uleptanou tvář od slz. Byla jsem blázen, když jsem si myslela, že by to udělal. Vždyť jak by mohl? Celý den byl semnou, svěřil se mi s tajemstvími, který nikdy nikomu neřekl. Neublížil by člověku, kterého miluju. Neublížil by mně.

Sotva jsem popadala dech, ale pořád jsem běžela a odpočítávala každičký centimetr mé trasy. Po chvíli mé conversky vstoupily na zelený a čistý trávník a já se musela zastavit.

Přede mnou stál hnědovlasý chlapec s obvázaným krkem a rozbitou tváří. Kolem obou očí se mu rýsovali dva velké monokly a ret měl rozkousnutý a zakrvácený.

„Nicku..“ Zašeptala jsem a mé touhy, co nejrychleji se dostat do bezpečí, byli pryč. Teď tu přede mnou stál můj jediný, opravdový přítel, zmlácený tak hrozně, až mi slzy lezli do očí.

Došla jsme k němu a pohladila ho po tváři, přičemž potichu zaskučel. Bylo mi to tak líto.

„Co se stalo?“

„Harry. Zase mě napadl, tentokrát bez důvodu. Prostě kolem mě asi před dvěma hodinami proběhl a zbil mě!“ Zaskučel Nick a mně se vrátily veškeré vzpomínky na to, co Harry Nickovi udělala oné první noci, co jsme se poznali. A ano, tohle byli rány alá Harry.

„Musíš do nemocnice.“ Vykřikla jsem a táhla ho zpátky směrem, odkud jsem přiběhla, avšak jeho ruka mé přisunula zpátky na místo, kde jsem dříve stála.

„Před tím ti musím ještě něco ukázat.“ Zašeptal a já se nechala vést jeho kroky pryč z mého oblíbeného parku.