THIS IS A GAME

15. CHAPTER

 „Pamatuješ? To ty si opustila mě.“ Promluvil a já s sebou cukla. Nikdy bych nic takového neudělala. Už jen proto, že ho opravdu miluju.

„Ne.“ Přiblížila jsem se ještě více k jeho tváři, na kterou jsem mu začala zhluboka dýchat. Jeho výraz se nezměnil, což jsem očekávala. Po těch pár měsících už jsem ho znala fakt dobře. Věděla jsem, co udělá, když ho budu provokovat. Věděla jsem, co bude dělat, když s ním budu flirtovat nebo se ho ptát na zbytečné otázky, na které budu chtít znát odpovědi. Byl úplně jiný, jak kluci v jeho věku.

„Doufám, že je ti líp.“ Změnil téma a jeho oči spočinuly na přístroji nade mnou, ale mé oči byli stále zaměřené na něj. Když trošku nadzvedl hlavu, aby se na přístroj mohl podívat lépe, objevila se mu na krku vystouplá žíla. Milovala jsem, když měl kluk vystouplé žíly na krku nebo na rukou. Dělalo ho to potom ještě více sexy.

„Cítím se fajn.“ Skousla jsem si spodní ret a snažila zahnat tu obrovskou chuť na tu jeho žílu se přilepit a zanechat mu na krku velké červené znamení. Obrovského cucáka, který by šel vidět široko daleko a který by říkal, že je Harry jen můj.

„Jak se máš ty?“ Optala jsem se a přemýšlela, jestli moje otázka byla správná, jelikož Harry nahodil výraz, který jsem ještě nikdy předtím neviděla, a mě vrtalo hlavou, jestli jsem ho vůbec někdy chtěla vidět. Byl tak prosebný, smutný .. nikdy neměl na to ukázat se mi takto slabý, tak proč právě teď? Co se za ten celý měsíc vlastně změnilo?

„Rozešel jsem se ze Scarlet.“ Promluvil a já se v duchu začala usmívat. To byla skvělá zpráva, no ne? I když mě to trošku mrzelo, ale oni dva by to stejně dlouho nevydrželi. Každý byl jiný. Opravdu jsem byla šťastná, ale Harry zřejmě ne. Docela jsem se divila, že je z toho tak skleslý na to, kolik věcí jsem s ním zažila já. Ale co když to nebylo kvůli ní? Co se stalo?

„Víš, za ten měsíc, co si tu ležela..“

„Co se stalo Harry?“

„Hodně věcí..“

„Řekni mi o té, kvůli které se takto trápíš.“ Pohladila jsem ho po tváři, on se nadechl a stiskl mi ruku. Muselo se stát opravdu něco hrozného, protože jeho výraz byl čím dál sklíčenější. Bylo to poprvé, co jsem si o něj začala dělat starosti. Právě teď.

„Zabili ji.“ Tiše promluvil, mně se zatočila hlava a mé oči zaplavily slzy. Pustila jsem Harryho ruku a s otevřenou pusou zírala na spodní část postele před sebou. Cože? Ne, to se přece nemohlo stát.

Proč jsem tu pro ni nebyla, když mě potřebovala nejvíce? Proč jsem si začala s jejím klukem?

Ano, brala jsem si za to vinu, mohla jsem za to já, kdybych se do Harryho tak hloupě nezamilovala..

„Ššš, Uklidni se.“ Uslyšela jsem jeho tichý hlas u mého ucha a uvědomila si, že mi drží tvář, hladí ji a snaží se zastavit můj zrychlený dech a proud slz, který neustával. Každým dnem byl tento svět horší a horší. Alespoň ten můj.

Zdálo se, že je znovu takový, jako dříve, byl to ten kluk, co před pár minutami postával ušklebený u dveří pokoje. Opět přede mnou všechno schoval do sebe.

„Jak se to stalo.“ Zašeptala jsem a snažila se pravidelně dýchat. Trošku se ode mě odtáhl, ale pořád držel mou tvář v dlaních. Jeho rty byli pár centimetrů od těch mých.

„Byla to .. nehoda. Zabil ji.“ Polkl a mě opět popadla ta chvíle, ve kterém jsem chtěla úplně všechno vzdát. Jedna z mých nejlepších kamarádek je mrtvá? Nedokázala jsem tomu věřit.

Začala jsem hledat pod peřinou, na které už posedával Harry, svůj mobil a vytočila její číslo. Slzy mi pořád tekly a já nemohla uvěřit tomu, že už se s ní nikdy neusmířím. Už nikdy neuslyším její hlas, neuvidím její úsměv, už nikdy.

„Volané číslo neexistuje.“ Píchlo mě u srdce tak, jak nejvíce mohlo. Tak přece jen to byla pravda. Nikdy by si nevypnula mobil, nebo tak něco, nevydržela to bez mobilu. Bylo mi z toho strašně špatně, nemohla jsem dýchat, pořád a pořád jsem si chtěla trhat vlasy a křičet. Měla jsem na sebe obrovský vztek, nedokázala jsem se udržet.

„Zavolejte sestru!“ Uslyšela jsem mámin hlas, ale pořád jsem nepřestávala v tom, co jsem dělala. Nepřestávala jsem křičet a držet své vlasy za pomoci vytrhat je. Bolelo to, bolelo to hlavně srdce. Nikdy to nebolelo víc. Ani když nás opustil táta.

Ucítila jsem na svých rukou nějaké zábrany, které mi nedovolovali dostat se k mé hlavě a utápět svůj smutek v bolesti. Něco mě brzdilo.

„Dostala záchvat!“ Zaslechla jsem a zavřela oči. Místo toho, abych se ocitla ve tmě své mysli, jsem se však objevila v temnotě, sedící vedle malé, hnědovlasé dívky na lavičce, která jen hleděla do temnoty a pravidelně dýchala.

„Scarlet.“ Zašeptala jsem a chytla ji za ruku.