Internet - Mavy ( Kovy+Martin )

15. část

Tato část je věnována pro MadeUpCouples 🙋

Luf ya Mavyčátka :3 😆

Zatím bye ^°^

~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Palačinky byly tak výborné. Nemohl jsem se jich nabažit. Ta čokoláda s jahodami dělali tu palačinku tak výbornou.

Mrknul jsem na Káju. Šlo vidět, že mu taky chutnalo.

Sice bylo zase to hrobové ticho, ale nerozčiloval jsem se, protože mě rozptylovaly palačinky.

Přemýšlel jsem, jaké bude natáčení videa. Předtím jsem se moc netěšil, ale v tuto chvíli ano.
Byl jsem moc rád za to, že tu challenge bral jako dobrý nápad a ne jako kravinu, kterou by hned odmítnul.

Od přemýšlení mě odtrhnul Kajův hlas:

,, Tak já už to mám dávno v břiše. Jak vidím, tak ty máš toho na talíři ještě dost. Co kdybys to dojedl a já bych mezitím koupil ty žvýkačky? Teda jestli chceš, můžeš jít klidně se mnou.''

Ta představa, že jsem tam měl být sám, mě zběsile dohnala zhltat poslední kousky palačinky a vypít poslední loky kofoly. Nejsem rád sám, zvlášt v cizím prostředí. Cítil jsem, jak se na mě usmál.

Vytáhl jsem peněženku a vytáhl peníze na zaplacení, když v tom mě zastavil Kája:

,, Hele, já to zaplatím.''

,, Ne, nemusíš. Já si to klidně zaplatím sám.''

,, Ale ne. Schovej si to.'', těmihle slovy mi připomněl mé rodiče, když jsem byl malý. Dostával jsem kapesné a chtěl jsem si za to něco koupit, jenže oni mi řekli, že si to mám schovat na něco jiného, že mi to koupí.

,, Fakt ti to nebude vadit?'', musel jsem se ještě ujistit.

,, Kdyby mi to vadilo, tak bych se tě na to neptal.'', na konci věty se zasmál. Já uposlechl jeho příkaz a vrátil peníze zpátky do peněženky. On vytáhl peníze a někam šel.

Zavibroval mi mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a zobrazil zprávu. Byl to zmeškaný hovor od Erika. V tu dobu jsem přemýšlel, proč mi zase volá. Ani jsem neměl náladu mu zavolat zpátky.

,, A je to zaplacené. Můžeme jít koupit ty žvýkačky'', přišel ke mně.

Ja se zvednul ze židle a zasunul ji zpátky ke stolu. Schoval jsem si mobil do kapsy a zadíval se na dveře, jestli tam nikdo není. Bylo tam prázdno. Přiběhl jsem ke dveří a čekal na Káju. Když mě zahlédnul, rychle mě doběhl a já mu na oplátku otevřel.

,, Račte dál'', řekl jsem pobaveně a podíval se na něho. On nasadil svůj ďolíčkový úsměv a vyšel ven.

,, Děkuju.'', řekl mi s úsměvem.

Vyšel jsem ven a zavřel za sebou dveře. Pak jsem se otočil směrel k němu. Viděl jsem, jak si držel břicho a pak se podíval na mě.

,, Taky jseš tak přecpanej jako já?'', zašklebil se.

Nebyl jsem ani nenajezený ani přecpaný. Prostě tak akorát.

,, Ne, nejsu'', věnoval jsem mu pobavený pohled a on se na mě zamračil. Ale něco mi říkalo, že se mračil schválně.

,, OMG! Kovy! Holky, koukejte!'', leknutím jsem povyskočil, když jsem zahlédl dav holek blížící se k nám.
Hned mi došlo, o co se jednalo. Jeho faninky ho poznaly.

Kája se na ně podíval a pak za nimi přišel. Oni ho objali a pal se s ním vyfotili. On se jim na konci ještě podepsal. Jedna z faninek nasadila pohled na mě. Pak řekla něco Kájovi, ale pořád se na mě dívala. Kája se na mě podíval a pak ke mně přistoupil.

,, Tohle je Martin Carev. Můj kámoš. Budeme natáčet spolu video'', seznámil mě.

,, Mohli by jsme se s tebou vyfotit?'', zeptala se mě ta faninka, která mluvila s Kájou.

,, No jistě, proč ne?'', z úsměvem jsem k nim přistoupil a udělali jsme si selfie.

,, Hele, doufám, že vás neotravuji, ale nemohli bychom si udělat společnou fotku všichni dohromady?'', řekla faninka.

,, Neotravujete. A jistě, určitě si uděláme fotku'', usmál se na ně.

Postavil jsem se vedle Káji a holky šli doprostřed. Jedna z nich držela selfie tyč, ale pak se na nás otočila.

,,Trochu se ještě šoupněte. Nemám tam Martina'', docela mě překvapilo, když řekla mé jméno. Šoupl jsem se a to znamenalo, že jsem byl úplně ke Kájovi přimáčknutý. Cítil jsem, jak se naše ruky dotkly a já se začal klepat. Podíval jsem se na Káju. Měl červené tváře. Fakt se červenal, když jsme se dotkly rukama?
Asi těžko...

,, Sýýýýr'', řekla a já spozorněl. Usmál jsem se na kameru a ona si nás vyfotila. Pak jsme všichni odstoupili a holky nám poděkovaly.

Viděl jsem, jak byly nadšené a pak někde zmizely za rohem.

,, Tak, jdem koupit ty žvýkačky, ne?'', řekl vesele.

,, Jojo, už by jsme měli.''

Šel po chodníku a já za ním. Šel tak rychle, že jsem byl od něho daleko a já už nemohl.

,, Počkej na mě!'', zařval jsem na něho. On se zastavil a pak se podíval na mě.

,, Na to že máš vyšší nohy, pomalu chodíš'', řekl pobaveně.

Byl jsem pořád udýchaný a tak mi dávalo problém srozumitelně mluvit.

,, Ňheco prothi?'', řekl jsem udýchaně.

Začal se smát. Ten smích!

Ale nechápal jsem to. Proč jsem se byl rád, že ho slyším se smát?
Pomalu se uklidňoval a já přestával poslouchat jeho smích a přemýšlel jsem, co řeknu.

,, Hele, nepůjdem už dál ať jsme tam co nejdřív?'', zeptal jsem se ho.

On na mě nasadil nechápavý a zároveň pobavený pohled. Pak ukázal na budovu, která stála před námi. A pak mi to došlo.

Jsme tady...
.
.
.
.
To be continue...